Thea se uzdravuje po těžké nehodě. Zůstala na vozíčku a její táta pro ni založil instagramový profil Thea a táta. Novinář Luboš Kreč a jeho dcera Thea jsou skvělý tým, který statečně bojuje a jejich společným snem je, aby se Thea znovu postavila na nohy. 

Do života vám zasáhla nehoda, která převrátila všechno naruby. Co ten jeden moment změnil?

Luboš: Bezprostředně po nehodě se zdálo, že změnil všechno. Nedokázali jsme si představit, jaké to bude, mít doma vozíčkáře, jak poběží život dál, co bude s Theou v dalších letech, jak to zvládneme. Postupně jsme se ale přizpůsobili a začali zjišťovat, že život může běžet dál v podobných, byť už ne stejných kolejích jako předtím.

Samozřejmě to dřív bylo snazší, ale realita dnes, aspoň zatím, není tak děsivá, jak si představují lidé, kteří s podobnou situací nemají osobní zkušenost a jen si do ní projektují určité představy a dojmy, protože jde o něco, co znají maximálně z vyprávění. Pokud vůbec. Když bylo po nehodě, občas jsem říkal, že se nám stalo něco, co se přece děje jen ve zprávách z černé kroniky, ale ne skutečným lidem. Že to je nějaký zhmotněný televizní záznam.

Co se ve vás dělo bezprostředně po té události?

Vlastně už moc nevím, trochu jsem to vytěsnil. Ještě v nemocnici v Hradci Králové, tedy bezprostředně po havárii, jsem ale promýšlel, co to může znamenat, když má někdo člena rodiny na vozíku. Honilo se mi to tu a tam hlavou. Jinak to ale byla směs frustrace a válečného vypětí, taková situace vás nabudí. Zvlášť když jsem byl s dětmi v nemocnici a věděl jsem, že nemůžu selhat, že musím být v pozoru a fit, protože zbytek rodiny mě potřebuje.

Theo, působíš, jako bys byla stále pozitivně naladěná. Co ti dalo sílu tu situaci tak skvěle zvládat?

Thea: Neřekla bych, že byla nebo je jen jedna věc, díky které bych byla pozitivně naladěná. Prostě jsem to vzala tak, že se to stalo, je to a minimálně na nějakou dobu to tak bude. A snažila jsem se v tom najít i dobré věci, které mi pak dodaly právě to pozitivní naladění.

Jaká byla prognóza lékařů?

Luboš: Nikdo vám nic neřekne najisto. Mezi řádky jsem ale vycítil, že to bude spíš horší než lepší. Problém byl, že nešlo jen o zranění míchy, ale o komplexní poškození střev a břišní svalové stěny, kterou bylo potřeba sešít a pak pracovat na jejím zahojení a rehabilitaci, aby Thea mohla používat dobře aspoň horní polovinu těla.

Co bylo zpočátku nejtěžší?

Luboš: Asi vyrovnat se s těmi představami, jak hrozný život nás čeká. Snadno by člověk propadl depresi, když neví, co jaké bude a jen si představuje, že to bude strašně špatné. Ale ono to nakonec takové být nemusí, jenže to v danou chvíli nevíte.

Thea: Nejtěžší bylo a pořád je zvyknout si, že lidé se mnou mluví a zacházejí jinak než s ostatními. A že některé věci si nemůžu udělat sama a musí mi s nimi pomoct někdo další. Nejčastěji to jsou schody. Třeba jsem ve škole s kamarádkami a začne zvonit, ale ony jen tak vyběhnou do patra, kde máme hodinu, jenže já nemůžu a musí mě někdo vynést. Takže si musím zvykat a všímat si malých věcí, které už nemůžu dělat jako dřív.

Starat se o dítě po úrazu musí být hodně fyzicky i psychicky vyčerpávající. Kde čerpáte energii?

Luboš: Kromě takových těch obligátních vzpruh, jako třeba že se snažím sportovat, mě pohání určitý vnitřní motor. Neumím to úplně vysvětlit, ale říká mi, že kdybychom tohle nezvládli, kdybychom Thee nepomohli a nepřipravili ji na život, který bude mít náročnější, ale i tak fantastický, že bychom zklamali. A energii získávám také ze zpětné vazby od lidí, kterým dodáváme inspiraci, to je zajímavý pohon.

Jak se vám daří péči o dceru skloubit s profesním životem?

Možnost pracovat a nadále se profesně rozvíjet je naprosto zásadní, alespoň pro nás s manželkou. Je to také jeden ze zdrojů energie. Kdybychom museli být nonstop doma a nemohli dělat práci, která nás baví a u které svým způsobem relaxujeme, protože tam nejsou děti, situace by byla dramaticky odlišná. A horší. Práce je pro nás důležitá, tak to máme nastavené. Díkybohu jako novinář mohu část věcí dělat po večerech, přes víkend nebo si to nějak rozvrhnout, navíc mi kolegové v redakci CzechCrunche vyšli maximálně vstříc. To je ohromný benefit, za který jsem moc vděčný.

Museli jste určitě nové situaci přizpůsobit chod celé rodiny. Jak vypadá váš běžný den?

On už dnes vlastně vypadá dost podobně jako předtím, protože Thea chce být hodně samostatná, a to nám pomáhá, aby všechno plynulo snadněji. Jen jsme o něco víc závislí na autu, ale ne extrémně. Sama například jezdí autobusem z Kladna do Prahy. Co je jiné, že musíme do harmonogramu zakomponovat třeba fyzioterapii nebo psycholožku, ale dřív jsme zase chodili na tréninky, takže to vyjde nastejno.

Obecně to ale probíhá denně velmi obyčejně. Ráno udělám všem snídani, Thea stráví v koupelně o něco víc času, ale ne že by kvůli handicapu musela, ale protože si u toho povídá a češe se a vůbec. Následuje hektický ranní shon, křičíme, vztekáme se, proč je ten či ona zase poslední. Klasika, kterou zná asi každá rodina. Pak děti rozvezeme do školy, pokud nejsou nemocné. A shledáme se až odpoledne či navečer, když je po trénincích a po kroužcích. Hodně nám pomáhají prarodiče, kteří vyzvedávají hlavně nejmladšího Eliáše.

Stává se, že díky takhle extrémním situacím si lidé uvědomí, jaké jsou skutečné hodnoty. Co vám ta událost osobně přinesla v tomto smyslu?

Že je člověk mimořádně adaptabilní tvor. Že to, co se vám zdá nemožné a neuchopitelné, dokážete relativně snadno obsáhnout a zvyknout si. Že klíčová je podpora rodiny a dobré zázemí kamarádů, s tím se těžkosti zvládají snáz. A nemá cenu zakrývat, že když je člověk lépe sociálně i ekonomicky situovaný a má dobrou síť kontaktů a známostí napříč společností, je všechno mnohem snazší.

Komu byste rád poděkoval? Kdo vám ve vaší situaci nejvíce pomohl?

V podstatě jsem to už řekl. Když pominu lékaře a fyzioterapeuty, kteří Theu zachránili, tak samozřejmě hlavně rodina, kamarádi a kolegové. A pak ohromné množství lidí, kteří nám fandí a posílají nám na dálku energii.

Co byste si pro dceru přál do budoucna?

Aby byla šťastná. Co víc si přát?

Theo, co tě dneska nejvíc baví?

Začala jsem hodně číst a fakt mě to baví. Ale mám ráda i takové ty holčičí věci, jako nakupování, líčení, mám ráda také kreslení, chodím i na kroužek.

V čem by ses chtěla zlepšit, jaké máš sny?

Samozřejmě bych se chtěla zlepšit ve svém zdravotním stavu a začít aspoň trochu hýbat nohama. A pak bych se chtěla zlepšit v tom, co mě baví, tedy kreslení a umění, protože to je něco, čemu bych se chtěla dál víc věnovat. A můj úplně největší sen je procestovat celý svět a jednou se třeba i přestěhovat. Asi do USA nebo do Asie a založit tam rodinu.

Někdy je to v životě tak, že zlá věc nebo špatná zkušenost nám může přinést nakonec něco dobrého. Přinesla tobě do života nehoda i něco dobrého?

Stoprocentně. Jedna z věcí, kterou jsem se naučila, je, že lidé, kterým na tobě opravdu záleží, zůstanou. A ti, kterým ne, ti zmizí. A pokud bych se jednou náhodou postavila, myslím, že budu vnímat pobyt na vozíku jako výjimečnou zkušenost.

Hodně času trávíš se svým tatínkem. V čem ti nejvíc pomáhá?

Nejvíc v těch věcech, které si neudělám sama. každé pondělí mě například snáší dvě patra v zušce, kde mám kreslení. Nahoru mě vynese sestra, ale dolů mě pak snáší on. Výtah tam není. A někdy si spolu prostě pokecáme.

Chtěla bys něco vzkázat dětem, kterým se stala podobná věc jako tobě?

I když to je někdy těžké, nevzdávejte se a jděte si za svým.