Jaké je to, když rodinu tvoří Ema a dva tátové? Jakub s Norbertem a Emou žijí svůj sen zarámovaný krásným prostředím na Kypru.   

Kdy jste si uvědomili, že chcete společně vychovávat dítě?

Jakub: Začnu asi tím, že jsme od počátku našeho vztahu, který se datuje ke konci roku 2010, byli oba proti tomu, aby dva lidé stejného pohlaví vychovávali dítě. Ne že bychom na tom viděli něco špatného, ale zkrátka jsme si říkali, že to příroda nějak zařídila a že bychom nikdo asi neměli chodit proti tomu. S postupem času se nám začaly ale hlavy i duše otevírat, začali jsme poznávat příběhy, kde se „proti přírodě“ šlo, nejen v gay, ale i v hetero rodinách, a všímali jsme si, že jsou ty rodiny šťastné a spokojené a že je vlastně super, že věda pokročila a dají se dělat zázraky. Největší zlom ale nastal v okamžiku, kdy jsme byli hosty na „svatbě“ (registraci) mého bývalého partnera. Nikoho jsme tam pořádně neznali, a protože se nám ženichové pochopitelně nemohli věnovat, našli jsme si zábavu ve formě animátorů pro děti, kterých tam pár bylo. Několik dní na to nás právě můj bývalý partner se svým mužem pozvali na snídani a tam na nás vysypali, že jsme s dětmi neskutečně zářili a že bychom měli zvážit, jestli si chceme založit vlastní rodinu. To byl aha moment, na který nikdy nezapomenu. V tu chvíli se daly ledy do pohybu, a jsme tu.

Co považujete v partnerství za nejdůležitější?

Norbert: Pro mě je jeden z nejzásadnějších momentů v partnerském životě uvědomit si, že vztah se vyvíjí, posouvá a mění. Stejně jako lidé, kteří jsou spolu ve vztahu. Mění se jejich názory, životní postoje. A pokud chtějí s láskou pečovat o dlouhodobý vztah, je důležité mít otevřené srdce i hlavu a nečekat, že vztah po deseti letech bude stejný jako na začátku. Na vztahu je nutné pracovat, hledat kompromisy, a dokonce bych řekl, že je někdy dobré se i pohádat, vyčistit stůl. Stejně důležité je po hádce obrátit list a jít dál.

S příchodem dítěte se vždy převrátí člověku život totálně naruby. Co bylo nejtěžší zvládnout?

Norbert: Myslím, že s příchodem dítěte se člověk podívá sám sobě do tváře. Začne přemýšlet, které své vlastnosti a temné stránky (ne)chcete poslat dál, která vlastní traumata si chcete zpracovat a jakou chcete zvolit rodičovskou strategii, kam chcete, aby rodina směřovala. Řekl bych, že pro mne bylo nejtěžší zvládnout právě toto a uvědomit si, jak chci, aby naše rodina fungovala, jaké hodnoty do ní chci vkládat a jaké bolístky si chci jednou provždy zpracovat tak, abych je nepřenášel na naši dceru.

Jakub: Já asi jen doplním, že nejdůležitější je podle mě tolerance. Bez té by to byl neustálý a únavný boj.

Žijete v zahraničí a máte srovnání s tím, jak sestavu dva tátové a dcera lidé přijímají… Je to v Čechách jiné než na Kypru?

Jakub: Jsme šťastní, že jsme se ani v Čechách, ani na Kypru nesetkali s nikým, kdo by měl s naší rodinou jakýkoli problém. Možná je to bláznovství, ale věříme, že co do světa vysíláme, to dostáváme zpět. Máme kolem sebe skvělé lidi.

Mnoho lidí má konzervativní pohled na svět, ale nemusí to být vyloženě negativní reakce, kterou od takového člověka zažijete. Zasmáli jste se někdy společně? Narazili jste na spontánní vyptávání nebo na nějakou opravdu absurdní otázku?

Jakub: Vyloženě absurdní asi ne. Kdykoli se někdo zajímá, bereme to velmi pozitivně, protože tím dává najevo, že má hlavu otevřenou a chce se něco dozvědět. Zpočátku jsme měli trochu obavu, jestli zvládneme správně dámskou hygienu, protože s tím přece jen pochopitelně nemáme žádnou zkušenost. Teď se nám celkem často stává, že i na tohle téma si k nám chodí pro rady maminky holčiček. To nám přijde v pozitivním slova smyslu úsměvné a pyšníme se pak jako pávi.

Máte spoustu fanoušků a určitě jste také mnoho párů inspirovali. Rozhodně je to skvělá věc, netrpíte ale někdy ztrátou soukromí?

Norbert: Profil @ema_ma_taty moderuji čtyři roky já sám a je to trochu deníček, trochu zpověď, trochu rodinné album, trochu blog. Zaznamenávám tam ale velmi malý zlomek našeho soukromí a velmi citlivě vybírám materiál, který chci sdílet se světem, většinou s ohledem a respektem k Emičce. Lidé si často myslí, že o konkrétním influencerovi vědí všechno, žijí s ním, ale pravda je taková, že z celého dne je tam dohromady maximálně pět minut.

Jaký je váš běžný rodinný den? 

Jakub: Běžný. Ráno vstaneme, Norbert vezme Emičku do školky, já si jedu zacvičit, oba pak pracujeme, případně Norbert poklidí, navaří, pak zajede pro Emičku do školky. Vyzvedáváme ji po obědě. Odpoledne má některé dny gymnastiku a po gymnastice jdeme už pak všichni společně na hřiště nebo na pláž. Cestou domů, pokud je třeba, nakoupíme, doma večeře, vykoupat a spinkat. My večer doděláme resty nebo prostě jen odpočíváme. Přátele většinou spojujeme s tou odpolední aktivitou, a protože drtivá většina našich přátel má děti v podobném věku, jako je Ema, náš program se pochopitelně točí kolem dětí.

Jak se vám daří otcovské role skloubit s profesními životy?

Jakub: Když budu mluvit i za Norberta, tak ten nemá pevnou pracovní dobu, může pracovat prakticky kdykoli s ohledem na termíny, kdy má něco dodat, ale má pracovní volnost. Já, jako zaměstnanec korporátu, to až takto volné pochopitelně nemám, ale na druhou stranu musím říct, že můj zaměstnavatel patří mezi ty, kteří téměř až vymáhají work-life balance – můžu využívat home office, pokud přes den potřebuji něco zařídit a povaha úkolu dovoluje jeho zpracování třeba večer, lze to a jsem za tuhle práci a možnosti, které mám, opravdu vděčný.

V čem je pro vás vaše dcera výjimečná?

Norbert: Pro nás? Ve všem. Pro nás je dokonalá a nic bychom na ní nechtěli měnit. Je tak akorát vtipná, tak akorát tvrdohlavá, tak akorát citlivá, prostě taková, jakou jsme si ji vždy přáli. Možná někdo jiný by uměl říct, v čem vyniká oproti jiným dětem, ale my děti neporovnáváme a jako cestu k šťastnému rodičovství doporučujeme tento přístup každému.

Jakub: Souhlasím opravdu ve všem, ale to asi řekne každý rodič, ne?

Co pro vás hraje při výchově dcery největší roli?

Jakub: Respekt s hranicemi. Snažíme se každý pocit, který má, respektovat, chápat a Emu tím pocitem provést až do jeho zpracování. A to jak ty pozitivní, tak ty méně pozitivní. Jsme přesvědčení, že porozumění a respekt jsou správná cesta, jak Emu naučit ve světě fungovat. Vše samozřejmě v rámci hranic bezpečnosti a slušnosti.

Má Ema nějaký přirozený ženský vzor ve vašem okolí?

Ne, ne, žijeme v bublině, kam můžou jen muži a ženy mají do našeho života přísný zákaz vstupu. (smích) Samozřejmě že máme v našem okolí, životě ženy, které jí mohou být vzorem, i když jsme dodnes úplně neporozuměli, co to ten ženský vzor je. Několikrát jsme dostali podobnou otázku a nikdo nebyl schopen to specifikovat. Malovat se a používat make-up? Jednoho dne přišla Emička, že by si chtěla malovat pusinku a nehty, bez ženského vzoru v domácnosti. Miluje třpytky, korálky a jiné šperky, bez ženského vzoru v domácnosti. Její nejoblíbenější hra je starat se o zvířátka, bez ženského vzoru v domácnosti. Myslím, že to prostě v holčičkách a ženách obecně je. Pokud bychom mluvili o tradičním ženském vzoru toho typu, že žena má stát u plotny, vařit, uklízet, starat se o děti, tak to ne, takový ženský vzor jí ani ukazovat nechceme. Naopak, ukazujeme jí, že partneři si mají pomáhat, každý může zvládnout všechno, když chce, a co nezvládne, může se naučit nebo se nemusí stydět požádat někoho o pomoc. Tyto hodnoty nám dávají větší smysl.

Jaký máte společný sen?

Jakub: Možná to bude znít jako klišé, ale my ten sen žijeme. Jsme zdraví, máme jeden druhého, máme kde bydlet, co jíst, fajn lidi kolem sebe. Minimálně za sebe můžu s klidným svědomím říct, že jsem šťastný.