Ať už se rozvedete, nebo rozejdete, pokud máte společně děti, zůstáváte navždycky rodiči…

Z tradic a životních paradigmat našich babiček a dědečků toho moc nezbylo. Nemá smysl truchlit a vzpomínat na zlatou dobu minulosti. Nikam by nás to nepřivedlo a jen by se jitřily emoce. Každá doba má své. Vývoj zastavit nelze. Paměť je milosrdná a velmi často v ní zůstává otisk té lepší vzpomínky, než jaká byla vlastně skutečnost. Jedna instituce byla přes všechny nestability minulých věků poměrně stabilní, a bylo jí manželství. Lidé si slibovali před Bohem, že spolu zůstanou v dobrém a zlém až do konce života, báli se Boha, nechtěli se dostat do řečí, měli větší úctu k tradici, k životu a rovněž je při sobě držela i ekonomická stránka a někdy až ekonomická závislost. Bylo by bláhové myslet si, že lidé byli svatí, čestní, že by se nezamilovávali do jiných partnerů, že by od sebe neodcházeli. Nebyli zase tak moc odlišní. Nevěra pochopitelně existovala, vztahy se také rozpadly, ale často byla příčinou konce vztahu spíše nemoc, odchod do války nebo nějaká válečná či přírodní katastrofa či jiná tragédie, jako třeba úrazy či hlad. Jinak žili chudí a jinak bohatí, co si mohli dovolit nebo skutečně dovolili, v tom byl dramatický rozdíl. Obvykle se ale vztah společenských vrstev k manželství neměnil. Později, když probíhal proces vyzrávání a technizování celé společnosti, lidé více cestovali, poznávali a toužili po dobrodružstvích, tak se začaly i vyvíjet a měnit společenské konvence a tedy i vztahy. Většinou je toto období spojeno s převratným procesem emancipace, kdy ženy získaly ve společnosti naprosto jiný status než měly dříve. Tento proces růstu ženské důležitosti mimochodem trvá dodnes, a právě proto můžeme dnes dokonce hovořit o krizi mužské identity, ale k tomu se vrátím později.

Zůstaňme hezky na našem území a podívejme se na vývoj vztahů a rodiny v posledních letech dvou tří generací. Nepůjdeme do žádné extrémní hloubky, v níž bychom se utopili, ale podíváme se hezky z nadhledu na to, jak dnešní lidé žijí a z čeho vycházejí. Kolik znáte rodin, které jsou takzvaně klasické? To znamená, že se dva heterosexuální partneři vzali, žijí spolu a mají spolu dítě a nebo více dětí. Moc takových vztahů neznáte? Ano, je to tak. Většina párů, ať sezdaných, nebo nesezdaných, se rozchází a většina z nich má děti. Uvádí se, že více než polovina párů se rozvede. Tuto statistiku dobře umíme zjistit. Ale už hůře se dostaneme k informaci, zda měli děti, kolik dětí žije u rodiče samoživitele (většinou u matek) a nebo kolik z nich má rodiče, kteří se nikdy nevzali, a přesto se rozešli.

Dnešní doba je velmi zaměřená na jednotlivce, na uspokojování vlastních potřeb. Jsou toho plná média i sociální sítě. Neustále se mluví a píše o tom, jak je nutné mít se rád, nedělat něco, co nás nebaví, nezůstávat v zaměstnání, kde se necítíme dobře, a totéž platí i o soužití dvou lidí. Věci už se neopravují, kupují se nové a zrovna tak je to ve vztazích. Nefunguje? Chci zažívat něco jiného? Objevila se krize? No fuj, v tom přece nebudu! Končím a najdu si někoho lepšího, s kým se budu cítit lépe. Nebo chci někam jet, chci být sám, nechci už vztah, tak mizím někam do světa. Dřívější společenská norma, že manželství je v podstatě nerozlučitelné, se proměnila v to, že když se chce, můžeme se normálně rozejít. Až sem bychom mohli mluvit o tom, že je vlastně fajn, že se lidi můžou rozejít, že jsme svobodní, a přece i v manželství a nebo partnerství bychom svobodní měli zůstat. Nepotřebujeme již zištně jeden druhého. Umíme se o sebe postarat, umíme si vydělat a umíme se uživit. A na to, co nezvládneme, si můžeme někoho sehnat, obstarat a nebo najmout. Trh nám nabízí nepřeberné množství služeb. Ale co děti v tom všem?

O tom, jak je dnes těžké najít a vytvořit nějaký funkční model života s dětmi po rozchodu partnerů, bylo napsáno už mnoho slov. Vznikly návody, objevily se pomocné instituce, mluví se o tom, poradci a psychologové strávili s klienty miliony hodin, ale v konečném důsledku nebyl ani objeven, ani vytvořen model, který by dokázal témata spojená s péčí o děti a o jejich mysl po rozchodu vyřešit. Vše zůstává u konstatování, že děti rozchodem partnerů trpí a nevědomě si nesou ve svých emočních batozích nálož křivd, traumat a zážitků, které si nevybraly, a že to tak je.

Děti jako bytosti závislé na rodičích, jak fyzicky, tak emočně, mají silnou vazbu vždy na oba rodiče. Nejedná se jen o malé děti. Děti na středních a vysokých školách jsou sice už výrazně emočně a fyzicky vyvinutější, ale rozpad rodiny a vztahu rodičů na ně má rovněž velký vliv. Určovat a porovnávat, zda je vliv větší u velmi malých či předškolních dětí, nebo u těch dospělejších, není možné přesně dokázat. Je to zranění, které vznikne a zůstává po něm celoživotní jizva.

Děti přišly do systému, který funguje tak, že bez matky a otce by neexistovaly. Četné výzkumy ukazují, že už v prenatálním vývoji plodu se stres matky, třeba z partnerské nejistoty, propisuje do podvědomé mysli dítěte a následně ovlivňuje jeho rozhodovací procesy v budoucnosti a tedy i celý jeho život. Úplně stejně je i velmi malé dítě ovlivněno rozchodem. Je energeticky spojeno s matkou, a když matka cokoli negativního prožívá (tedy rozchod), dítě to samozřejmě cítí. Takže otázka, zda je lepší si rozchod odložit na později, nebo se rozvádět dříve, když je dítě malé, aby si zvyklo na novou realitu, je velmi individuální. K jeho ovlivnění rozchodem dojde tak jako tak. Jako velmi zásadní spatřuji zjištění, že když jeden rodič kritizuje druhého, a co si budeme povídat, je to absolutně běžná věc, tak si vůbec neuvědomuje, že kritizuje jednu polovinu v dítěti. To se zcela pochopitelně cítí špatně, protože dítě instinktivně chce mít rodiče pohromadě a prožívá stres na vědomé i nevědomé úrovni z toho, že jedna jeho část je vlastně špatná a odmítaná někým, koho miluje.

Ještě drsnější verzí této kritiky jednoho rodiče je takzvaný syndrom zavrženého rodiče (Richard A. Gardner), kdy se jeden z rodičů snaží toho druhého v mysli dítěte vykreslit tak, že je zavrženíhodný a zapovězený, jako kdyby nikdy nebyl. Toto cílené zavržení jednoho rodiče vede pak k tomu, že původně pevné pouto mezi rodičem a dítětem je přetrženo a zničeno. Tento postup je v podstatě roven emocionálnímu týrání dítěte. Ve své praxi jsem slyšel několikrát z úst jednoho z rodičů, že by bylo fajn, kdyby mu ten druhý nekomplikoval život svou existencí a nevznášel nároky na jeho dítě (jaksi zapomíná, že dítě má rodiče vždy dva) a nechal dítě v jeho nové rodině žít v klidu.

V praxi jsem se setkal i s citátem advokátky, která po více dvaceti letech praxe udělala jednoduchý závěr ze zkušeností ze soudních síní a opřený o výsledky rozhodnutí. Říkala: „Matky mají děti a otcové peníze.“ Je to jeden konkrétní příklad, z něhož se nedá výrazně zobecňovat. Přesto se většinou stává, že děti díky rozhodnutím pak putují častěji do výlučných péčí matek a otcové se stávají (nutno ale dodat, že někdy i vlastní vinou) víkendovými tatínky, kteří si mohou dítě vypůjčit. Většina dětí je „přidělována“ do péče matek (a to i díky společensko-kulturním zvyklostem) a muži jsou postaveni do role financovatelů a na aktivní výchově se podílejí méně. Muži bohužel roli participujícího rodiče také někdy odmítají nebo se na ni necítí, protože dítě je problém a komplikace, nebo vůbec nevědí, jak s dítětem zacházet. Vyrostli v tradici, v níž se o děti a domácnost přece starají ženy a otcové makají, nosí peníze a sem tam zašli na pivo. Nevšimnou si, že dítě potřebuje umýt vlasy, vyprat tričko, ostříhat nehty, udělat svačinu, zajistit preventivní prohlídku nebo potvrzení od lékaře před školou v přírodě a podobně.  Na dítě tedy přispějí a považují tento svůj příspěvek za dostatečný výchovný prvek. Odpovědnost za výchovu nelze ale zúžit jen na zaplacené alimenty. Bohužel je relativně dost mužů, kteří se o svoje děti už ani finančně příliš nepostarají, zůstávají u soudem stanovené částky a naprosto vše ostatní nechají na matkách a někdy i pod vlivem nových partnerek děti z předchozích vztahů de facto opustí.

Pozitivní na vývoji v posledních letech je v tom, že otcové, kteří chtějí, získávají častěji děti do péče než dříve a jejich vliv a důležitost při výchově je i přes řadu předsudků rostoucí. Dítě má dva rodiče, a pokud oba mají zájem, chtějí dostát role rodiče, tak není důvod, aby byl jeden z rodičů diskriminován „tradičním“ soudním rozhodnutím, že dítě jde do péče matky. Samozřejmě v situaci násilného nebo extrémního chování (alkohol, drogy…) je situace v posuzování, kdo bude o dítě pečovat, jiná.

Hodilo by se na tomto místě udělat drobnou odbočku do komunikačních dovedností a vlastně do neschopnosti člověka vidět a interpretovat realitu objektivně. Nositel Nobelovy ceny Daniel Kahneman ve své knize Myšlení rychlé a pomalé zmiňuje, že objektivity ve vnímání člověkem nelze dosáhnout a že naše vnímání je zatížené individuálním emočním filtrem, a je tedy notně zdeformované. Nelze tedy popsat realitu objektivně. Tohle by se mělo učit ve školách, protože pak by lidé více pochopili, že pokud jsou zklamaní, opuštění, podvedení… není jejich pohled na věc příliš objektivní. Druhá věc je, že i oni svým chováním vztah a jeho vývoj ovlivnili, takže jsou za jeho konec také určitou mírou odpovědni, i když třeba „navrhovatelem“ k jeho ukončení byl ten druhý partner. Konec odbočky.

Zkoumá se, jaké jsou u dětí přesně následky na rozchod rodičů. Hledá se hodnota, jak moc rozchod děti postihuje, ale bohužel nejsou jednoznačné výsledky. U lidí hraje v jejich životech roli tolik faktorů, že nejde jednoznačně určit, jak moc velký vliv měl, má a nebo bude rozchod mít na konkrétní dítě. Faktem ale je, že následky rozchodů rodičů, i pokud byl rozchod v raném věku dítěte, přetrvávají až do dospělosti. Důsledkem rodičovského rozchodu se často zhoršuje zdraví dítěte, snižuje se celková prosperita, objevují se problémy ve škole, dítě neumí zvládat emočně vypjaté situace, mívá méně úspěšné vztahy, bojí se díky zkušenostem vstupovat do vážných partnerství, protože nevěří v jejich trvání. Děti ale na stres spojený s rozchodem reagují velmi rozdílně. Celkem jsou rozdíly mezi dětmi z rozvedených a nerozvedených rodin statisticky významné, ale jsou jen mírné. Přestože jsou negativní důsledky rozchodu rodičů v průměru mírné, zasahují mnoho dětí a negativně ovlivňují řadu oblastí jejich života. Škoda je, že neumíme většinou prokázat přímou závislost mezi dětskou zkušeností s rozchodem a nějakým jevem v životě. Avšak menší množství stabilních a  úplných rodin představuje významné negativum pro zdraví a prosperitu populace.

Maminka a tatínek by měli být spolu a měli by vychovávat spolu děti. Tento pohled na svět mají malé děti nejčastěji. Je vidět na obrázcích dětí zejména ve školkách a na prvním stupni základních škol. Děti si neumějí úplně dobře vysvětlit a pochopit, jaká síla jejich rodiče rozdělila, a i když mnohdy slaví vícero Štědrých večerů, dostávají více dárků k narozeninám od různých lidí (další babičky a dědové a tety a strýcové, kteří nejsou těmi rodinnými), s nimiž se setkávají, tak jejich dušička touží po tom, aby u stromečku byli táta a máma a společně si tam rozbalovali všichni dárky. Můžeme jim život  zpříjemňovat čímkoli, ale jejich instinktivní nastavení se nezmění. Střídat se jednou na Vánoce u jednoho rodiče a na další Vánoce být u druhého, střídat víkendy, týdny a prostě jednou být tam a pak zase jinde, to pro ně nejsou úplně jednoduché situace, a když k tomu připočteme logistické operace, tak to není příliš klidné dětství. Nutnost rozvážet děti na kroužky často likviduje i relativně stabilní rodiny, ale u rodičů, kteří už nejsou partnery a nežijí spolu, to vytváří často třaskavou směs plnou výčitek a negativních emocí. A to vše pochopitelně dopadá na dítě.

Obecně se ve společnosti razí model populární střídavé péče, ale takzvaná střídavka není samospasitelná a jako vše má řadu modifikací a samozřejmě i odpůrců a nevýhod. Od variant, kdy se střídají rodiče a dítě žije ve svém prostředí, po variantu, kdy cestuje dítě do dvou prostředí. Má dva pokojíčky, různé hračky, dvě zázemí a někdy i další sourozence. Neustálé pakování a balení, problémy s učebnicemi, nemožnost si ve škole někde věci odložit a tak dále, to už jsou jen další komplikace, které mnoho dětí musí řešit.

Když už se tedy lidé rozhodnou rozejít a mají děti, je potřeba to udělat kultivovaně a tak, aby to děti vnímaly jen minimálně. Pozor! Nic není dobré dětem zatajovat a dělat, jako by se nic nedělo. Děti jsou vnímavé a přestože nemají tak vyvinuté racionální funkce, o to lépe u nich fungují instinkty, vnímají vše skrze emoční radar a rozpoznají více, než si dokážeme představit. Na začátku celého procesu rozchodu musí být u rodičů silné uvědomění, že musí povýšit zájmy dítěte nad zájmy své. To je obvykle úskalí, přes které se většina rozcházejících se neumí přenést. Hádat se před dítětem, špinit druhého rodiče, manipulovat jím a stavět ho před rozhodnutí, kterého rodiče má raději a ke kterému tedy půjde, jsou věci nepřípustné.

Část psychologie, která se nazývá „pozitivní psychologie“, se poslední roky zabývá tématy takzvaného posttraumatického růstu. Jedná se o to, že i těžké životní situace je možné přežít s minimálními následky. Vývoj společnosti nezastavíme, ale můžeme se ve vztahu k jeho směru na mnoho témat připravit a zapracovat je. Jako podnětné vnímám osvětu k tématům vědomého rodičovství.