Pro Terezu Laznovou je tvorba neodmyslitelnou součástí života. Studovala figurální malbu a kresbu v ateliéru Borise Jirků a dnes se kromě toho věnuje i malbě digitální a knižní ilustraci. Moc ráda by v budoucnu také učila, připravovala studenty na talentové zkoušky a snažila se podnítit je k tomu, aby se pustili do hledání své vlastní cesty.

Vystudovala jste malbu, věnujete se grafice, jste na univerzitě pravou rukou Borise Jirků, který má kromě své volné tvorby na kontě skutečné ilustrátorské unikáty. Co vás osobně přivedlo k ilustraci?
Zájem vzdělávat se i v jiném oboru než jen v samotné malbě. Dalo mi to větší rozhled a také praxi v tom, jakým způsobem nakládat s textem v návaznosti na obraz coby doprovodný element. Díky studiu jsem přišla do styku s grafickými technikami, což mě přivedlo ke zcela jinému přístupu, jak práce vytvářet a přemýšlet nad nimi. V malbě je to pro mě o svobodném a mnohdy volném sebevyjádření, kdežto v grafice je potřeba maximální soustředění, přesnost a naprostá koncentrace k tomu, aby výsledné tisky dopadly
co nejlépe. Ilustrace oživují knihu a vdechují atmosféru celému příběhu. Snažím se svým způsobem naladit na autora, přehrát si obrazy jako kazetu při čtení textu a z toho vycházet. Pasáže, které ve mně vyvolávají silný dojem, se pokouším zrealizovat.

Která z technik je vám nejbližší?
Pro mě je to stále malba jako taková, nejčastěji akrylem, který rychle schne, což mi umožňuje soustavně pracovat a vrstvit barvy. Čím dál více mám však poslední roky v oblibě i malbu digitální – výhodu shledávám v tom, že díky pár kliknutím můžu práci předělat, což velmi šetří čas, pokud například vytvářím zakázku do určitého data. V digitálu má člověk neomezené možnosti v barevné škále a také volbu různých tvarů štětců, které může snadno měnit.

Jaké je vaše osobní téma?
Dlouhou dobu je pro mě stěžejním tématem společnost a svět, v němž se nachází. Inspirací jsou mi lidé, které potkávám na ulicích, situace, se kterými se střetávám – od milých momentů až po agresivní výtržnictví. Zaobírám se skrytými pocity jednotlivců v narůstajícím chaosu dnešní doby, kolísajícími mezi nepřetržitým vnímáním a prezentací vlastní osoby. V souvislosti s tím čerpám i ze svých zkušeností, myšlenek a názorů, které hrají velkou roli ve výsledném obraze. Jistou fascinaci vnímám i u těl mrtvých živočichů, jež sem tam potkám v přírodě – je to určitá recyklace, odchod stejného zvířete vypadá pokaždé jinak. Odkrývají svým koncem příběh, který si musíme domyslet. Zajímá mě proměnlivost schránek, to, jak s nimi čas nakládá a jak se postupně vytrácí. Je to film se scénářem bez režiséra.

Co pro vás znamená možnost pohybovat se na akademické půdě?
Především získávání větší zkušenosti a praxe, která je myslím v umění nezbytná. Důležité, až bych řekla samozřejmé, je také setkávání s lidmi, kteří jsou stejně zaměřeni, diskutovat s nimi o věcech, navštěvovat galerie a často se i vzájemně inspirovat a předávat si své poznatky.

Jaké možnosti vám přinesly nové technologie?
Usnadnění věcí v tom, že nemusím něco dlouze přemalovávat, pokud pracuji v již zmíněném digitálním prostředí. Rozšiřují se tím obrovsky dnešní možnosti, takže výsledný vizuál třeba knih a plakátů vypadá jinak než dříve.

Myslíte, že umělá inteligence může nahradit lidskou kreativitu?
Nahradit ji může do určité míry, dokud však nepřijde na rukopis. To si myslím, že dělá dílo dílem, nepřítomnost autora je v tomto případě zcela zásadní. Jsem si jistá tím, že je rozdíl mezi prací, která je vytvořena lidskou rukou a tou, kterou vyprodukuje stroj.

Kdo vás inspiruje?
Například Maxfield Parrish, Jonas Burgert, Michael Ayrton, Cuno Amiet, František Skála, František Kupka, Francis Bacon, Lucian Freud a mnoho dalších…

Kdo vás nejvíce ovlivnil?
Jednoznačně výuka akademického malíře Borise Jirků, díky kterému se mi doslova otevřely dveře, což dalo v průběhu let průchod všemu, co jsem kdy chtěla vyjádřit. Též bych ráda zmínila akademickou malířku Renatu Drahotovou, která mě provázela středoškolským studiem a objevila ve mně v podstatě motor, dril, co mě neustále ponoukal zlepšovat se a ustavičně pracovat.

Jaký filmový nebo literární hrdina vás provázel v dětství?
Konkrétního si zřejmě nevybavím. Vždy mě zajímaly skutečné příběhy nebo životopisy osobností, o nichž jsem se chtěla dozvědět více. Netýká se to přímo dětství, ale spíše několika předchozích let, kdy mě velice bavily (a stále baví) filmy Stanleyho Kubricka. Jmenovitě k filmům například Úplné zatmění, Basquiat, Osvícení, Mechanický pomeranč, Bathory, Gummo, Joker (2019) a třeba česká klasika Samotáři.

Váš ilustrátorský sen?
Nemám vyloženě určeno, co by bylo mým snem v tomto odvětví – jelikož mám ráda výzvy a vyhovuje mi být flexibilní, ráda se pustím i do neznámých vod. Beru věci tak, jak přicházejí, protože se mi z nějakého důvodu dostávají do cesty. Vítám vše a ráda bych si někdy zkusila ilustrovat třeba i dětskou knihu právě proto, že to je na míle vzdálené tvorbě, kterou vytvářím. Stejně tak by mě zajímalo něco z historického hlediska nebo také sci-fi.

Čeho byste chtěla dosáhnout jako umělkyně?
To je rozsáhlá otázka. Těšilo by mě být jako ilustrátorka součástí nakladatelství a dostávat se k projektům, které by se vztahovaly k různým žánrům. Moc ráda bych také učila, připravovala například studenty na talentové zkoušky do škol, přistupovala k nim individuálně a snažila je podnítit k tomu, aby se pustili do hledání své vlastní cesty. Když je zájem na obou stranách, člověka to dobíjí a energie se mu vrací zpět. Také bych samozřejmě ráda vystavovala v galeriích a byla bych i pro spolupráci třeba v podobě propojení více oborů. Našlo by se toho mnoho…

Je skvělé, když se podaří vynést na světlo světa nějaký poznávací znak, symbol, cokoli, díky čemuž je člověk ihned rozpoznatelný. Nejsem si jistá, jestli je na místě o to usilovat – spíš se přikláním k variantě nechat to plynout a věřit v potenciál, který lze neustále posouvat, až za vlastní hranice možného.

Co pro vás znamená tvorba?
Každé ráno, kdy vstanu z postele, protože se mi opět naskytne možnost něco vytvořit, na něčem pokračovat. Je to neodmyslitelná součást mého života, smysl, pro který tady jsem, dýchám, a naplňuje vteřinu za vteřinou. Tvořím denně, když mi to čas dovolí, a pokud den dva nic nedělám nebo jsem třeba na dovolené, už jsem z toho nervózní. Tím se přiznávám ke svému značnému workoholismu a neschopnosti odpočívat, což se stále snažím naučit. V souvislosti s tím jsem loni dostala pořádnou facku shůry, kdy jsem si rozsekla mixérem ukazováček na levé ruce – zrovna na té, kterou maluji. V podstatě díky této zkušenosti jsem si vědoma limitu, kdy vím, že už cítím větší únavu a mám se na chvíli zastavit.

Co chystáte nového v nejbližší době?
Nyní pomalu dokončuji ilustrace k připravované knize Tarzan, syn divočiny, což je veliká výzva, jelikož původní ilustrace patří geniálnímu Zdeňkovi Burianovi. O to větší cítím zodpovědnost a potřebu pracovat tak, jak nejlépe dovedu. Dále mě čeká ilustrace k obálce knihy Šéf, který si dal padáka, jehož autorem je Michal Čagánek.