EDUCA MAGAZÍN

Objednat EDUCU

Chcete-li vyplnit tento formulář, prosím povolte v prohlížeči JavaScript.
Vyberte možnost
Edit Template

Harmonie a balanc

O divadelní, televizní ani filmové role Marek Adamczyk nemá nouzi. Díky televiznímu seriálu Kukačky si jej ovšem často lidé spojují s rolí tatínka, i když vlastní děti ještě nemá. Marek i jeho žena, olympijská vítězka, snowboardistka Eva Samková, mají zatím prostor naplno se věnovat kariéře.   

Spousta holčiček touží být herečkami, zpěvačkami a modelkami. Co přivede k herectví kluka? Je to touha se předvádět, dělat legraci, být středem pozornosti? Jak to bylo s vámi?
V první řadě to byla dobrá parta, kterou jsme měli v Dětském divadelním studiu, co jsem odmalička navštěvoval. Mohli jsme se tam předvádět a zažili u toho spoustu legrace, ale zároveň jsme všichni drželi při sobě jako kolektiv. To byl asi ideální základ a je to něco, co v herectví hledám doteď: spojení se zajímavými lidmi, kteří se nebojí projevit a ukazovat sebe sama v nejrůznějších polohách. Ani si nemyslím, že by k herectví nějak výrazně víc inklinovaly holky. Třeba v tom našem dramaťáku to bylo skoro padesát na padesát a drtivá většina těch, co se divadlu začali věnovat i profesionálně, byli kluci. Přijde mi, že holky si častěji a rychleji uvědomí, že se chtějí věnovat něčemu trochu méně divokému, než je divadlo.

V seriálu Kukačky jste měl možnost  vyzkoušet si dost intenzivní spolupráci s dětskými herci. Vnímal jste rozdíl v tom, jak zvládli práci na place a jak jste se sám choval v jejich věku?
Určitě je něco jiného, jak se chová dítě doma nebo ve škole a jak se chová při natáčení. Přece jen je to prostředí, do kterého se každé dítě nedostane, a myslím si, že i kluci cítili, že je to něco výjimečného, že si mohou zahrát v seriálu. Na druhou stranu to pro ně bylo určitě dost náročné. Neustále se na něco čeká, je potřeba se pořád soustředit, a když už vás to nebaví, stejně musíte natáčet dál. Oni se s tím ale popasovali skvěle. Já bych byl na jejich místě asi tak strašně nervózní, že bych vůbec nebyl schopen podávat nějaký výkon. Dokonce jsem jako dítě absolvoval i pár castingů na dětské role a pamatuji si jen, jak strašně nepatřičně jsem si připadal a jak jsem se vůbec neuměl ovládat.

Umíte to s dětmi? Co vás baví na té interakci?
Baví mě ta otevřenost, se kterou děti přistupují ke světu. A ten pocit, že pro dítě je všechno nové a veliké. Každá emoce, každá myšlenka, která je zaujme, jim dokáže zaplnit hlavu až po okraj a mě baví sledovat, jak si s tím pohrávají. Dětské chování nám taky často odhaluje principy našeho chování a uvažování, které jsou v dospělosti již překryté vrstvou racionalizací a zahlazené tím, že jsme si prostě zvykli, že tak to je. Najednou na nás dítě nastoupí s jednoduchými základními otázkami a my se musíme znovu zamyslet, jestli na ně vůbec máme nějakou odpověď. Pamatuji si například, jak jsem jako dítě poprvé v televizi slyšel o schodku státního rozpočtu. Naší mi vysvětlili, že je to dluh a že ho má náš stát každý rok a že je to tak normální. Vím, že mi to vůbec nešlo na rozum – pokud každý rok máme větší a větší dluh, kam to nakonec dospěje? A dospělí vypadali, že si s tím vůbec nelámou hlavu.

Co vy a škola? Byl jste šprt, nebo trochu raubíř?
Asi ani jedno. Na základce jsem školu zvládal celkem v pohodě, ale žádný velký šprt jsem nebyl. Co mě bavilo, to jsem se naučil, ale když mě něco nezaujalo, tak to bylo těžší. Hodně to asi záviselo na konkrétních učitelích. Pamatuji si taky, že jsem z některých měl dojem, že proti mě vysloveně něco mají. Že mě mají právě za toho raubíře. Já jsem se přitom vždycky snažil respektovat to, že se mám ve škole učit a poslouchat a tak dále. Ne vždycky se to asi dařilo podle představy učitele, ale dělal jsem, co jsem mohl.

Co vás ve škole štvalo? 
Bylo toho víc. Štvala mě ta nespravedlnost, když jsem se snažil být hodný a stejně jsem byl za hajzlíka. Zpětně si říkám, že asi nejhorší je ten pocit, že vám někdo dá nějakou nálepku. Že to, že něco uděláte špatně, znamená, že jste špatný vy. Přitom vy sám vůbec netušíte, co jste zač. Všechno je pro vás nové a sám s tím hrozně bojujete. Například si vybavuji, jak naše fyzikářka na začátku hodiny rozjela vyšetřování, kdo si vzal ve školní jídelně dvě tatranky místo jedné. To bylo už na gymnáziu! A viník byl dopředu jasný – podle ní jsem to byl já. Vím, že jsem byl strašně naštvaný, že si dovoluje mě takhle bez okolků obviňovat, ačkoli šlo o úplnou banalitu. Tím to ale možná bylo horší. Naštěstí se to nedělo moc často a také si vybavuji, že byla i spousta případů, kdy učitelé měli pro naše chování pochopení a hráli roli těch, kdo nám pomáhají zvládnout sami sebe, a ne roli krotitelů divé zvěře.

Další věc, kterou jsem špatně snášel, bylo brzké vstávání do školy. Myslím, že to mi zhoršovalo prospěch v průměru tak o jeden stupeň ve všech předmětech.
A pak si také vybavuji, jak mě štvalo, když už od začátku roku učitelé prohlašovali, kolik toho musíme stihnout a jak nemáme čas. Někteří vyvolávali neustále dojem, že bychom se v podstatě všechno měli naučit doma, protože na hodinách to nestihneme probrat. Už od začátku měl člověk pak učení spojené s nervozitou a panikou, což ale vůbec není pro učení vhodný stav mysli.

Jaké předměty vás bavily?
Vždycky mě bavila čeština, která mi i docela šla. Bavily mě i přírodovědné předměty, i když jsem v nich nijak zvlášť nevynikal. Někdy se ale člověk dozvídal zajímavé věci o světě – jak a proč věci fungují, jak rozmanitá je příroda a tak dál. Na základce to bylo opravdu zajímavé, na gymplu už to všechno bylo takové vážné. Vzorečky, seznamy prvků, tvorů, data… to bylo vždycky na prvním místě. Často jsem měl pak dojem, že ty důležité věci se poznají tak, že jsou nudné, protože na těch učitelé nejvíc lpěli. Ty zajímavé věci byly jen takové jakoby zbytečnosti.

Vzbudil ve vás některý z učitelů obdiv?
Mám pár svých favoritů, kteří ve mě zanechali výrazný dojem. Vždycky jsem obdivoval, když bylo na učiteli vidět, že má to, co učí, opravdu rád. Že si to nepřišel jen tak odříkat, aby měl splněno. A nejvzácnější bylo, když jsem viděl, že se sám učitel pouští do nějakého objevování spolu s námi, ať už to bylo při pokusu v laboratoři, nebo „jen“ při živé diskusi nad nějakým tématem. Školní prostředí ve mě často dokázalo vyvolávat dojem, že svět, vesmír a civilizace jsou vpodstatě vyřešená věc, kterou si teď my musíme natlouct do hlavy. To přitom plynulo právě z té neochoty učitelů překračovat vlastní hranice toho, co vědí, a dávat najevo, že vyřešené není téměř nic.

Měl byste chuť ještě něco studovat mimo svůj obor? 
To bych měl. Chvíli jsem se pokoušel studovat na vysoké škole filozofii, ale dlouho jsem to nevydržel. Nedokázal jsem si pro to vyhradit dost času. A na tom by to asi ztroskotalo i dnes. Takže chuť by byla, ale nejsem schopen se tomu věnovat. Teď mám alespoň příležitost se účastnit StarDance a na pár měsíců se intenzivně učit tancovat. Není to zrovna filozofie, ale ten požitek z toho, že se člověk učí úplně nové věci, ten tam je.

Loni jste se oženil se snowboardistkou Evou Samkovou. Jak jdou dohromady vaše dva odlišné obory? Užíváte si tu různorodost?
To rozhodně. Já si od Evky beru hodně z toho jejího sportovního světa a ona se zase nechává obohacovat tím kulturním. Myslím, že jsme oba poměrně otevření a máme chuť se od toho druhého učit nové věci. A také máme pochopení pro specifickou časovou náročnost toho, co ten druhý dělá. Náš čas se řídí sezonami, závody a premiérami. Není to každý týden pondělí až pátek, chybí tomu ta pravidelnost. A to kolikrát lidé, kteří to sami nezažijí, úplně nedovedou pochopit.

Pomohla vám nějak vaše žena při přípravě na film Poslední závod? 
Půjčila mi svoje trenéry. (smích) Začal jsem s ní chodit na atletiku i do posilovny, abych se dostal do formy, a to mi pomohlo dost. Jinak mi byla psychickou oporou, ale to je vždycky, bez ohledu na to, jestli zrovna něco točím. Vedle ní mám pocit, že mohu být sám sebou, říkat svobodně, co si myslím, a najdu u ní pochopení. To je pro mě hrozně důležité a vlastně se domnívám, že to je něco, co by v partnerském vztahu vždycky mělo být přítomné.

Jste i ve skutečném životě typ, co rád překonává své limity?
Spíše ano. Mám rád ten pocit, kdy se člověk dostane na hranici svých schopností a snaží se ji posouvat postupně pořád dál a dál.

Komu vděčíte za největší posun, co se týče své osobnosti, toho, co umíte, jaký jste člověk?
Těch posunů bylo hodně a nedokážu asi ani říct, který byl ten největší. Navíc spoustu těch vlivů člověk už nedokáže ani přesně vystopovat. Do určitého věku mě nejvíc formovali moji rodiče. Pak jsem si začal jít víc svoji cestou a tam hráli roli hlavně blízcí přátelé a v neposlední řadě holky, se kterými jsem chodil. Asi s každou z nich mám nějaký posun spojený. Největší posun s tou poslední – mojí ženou. (smích)

Co je pro vás v životě nejdůležitější?
Kdybych to měl říct jedním slovem, tak je to harmonie nebo balanc. Nemám rád pocit, že se věci příliš vychylují na jednu stranu nebo že jsou navzájem ve velkém rozporu. Pokud takovou skutečnost člověk dlouho nechá být, nakonec se zákonitě někde projeví. Ať už na zdravotním stavu, ve špatných vztazích nebo v prostém pocitu, že je něco špatně. A k zachování té harmonie asi nejvíce přispívají právě ty vztahy – rodina, přátelé, kolegové.

Co byste rád naučil  své děti?
O tom docela často přemýšlím. Je několik takových věcí, které bych jim určitě chtěl zprostředkovat, pokud někdy nějaké děti budu mít. Možná hlavně proto, že jsou to věci, u kterých by mi pomohlo, kdybych je pochopil dřív. Za prvé bych je rád naučil, jak se učit. Pro mě velmi zásadní je princip toho, že nejvíce se člověk naučí, když dělá ty největší chyby a překonává to největší tření. Je dobré tenhle pocit přijímat s povděkem. Nevnímat ho s frustrací, že něco neumím, ale jako znamení, že se zrovna něco učím. A nechtít výsledek okamžitě. Dále že si mají to, co se chtějí naučit, rozdělovat na co nejmenší kousky a ty si pak spojovat dohromady. Zvyknout si na to, že ze začátku věci třeba nebudou dávat smysl, protože ještě neexistují v souvislostech. Přirovnávám si to ke skládání puzzlí. Když rozložíte na stůl prvních pár kousků, je to chaos. První souvislosti objevujete náhodou a než se dopracujete k něčemu, co už vám dává alespoň částečný smysl, tak to může trvat. Proto je někdy na škodu se hned na začátku trápit otázkou: K čemu mi to jako je? Je potřeba věřit, že se to časem ukáže.

Další věc, kterou bych jim chtěl předat, je, aby dokázaly akceptovat nejistotu, pracovat se svým strachem a uměly správně riskovat. Já jsem dlouho žil v takovém pocitu, že nejistota je něco, čeho by se měl člověk zbavit. Ale cena, kterou za to pak zaplatí, je příliš vysoká. Pokud nejste ochoten si pustit do života nejistotu, musíte se před spoustou věcí uzavřít a cesta k poznávání je pak hrozně těžká.

Moje sestřenice měla takovou pěknou průpovídku, kterou dávala k lepšímu, když s dcerkami mluvila o hlubších věcech: život je tragický a končí smrtí. Může se to zdát jako docela drsná mantra, ale pro mě to má v sobě důležité poselství, protože společnost kolem nás se často pokouší ty negativní věci buď úplně ignorovat, nebo je mít alespoň zcela pod kontrolou, protože jinak neví, co si s nimi počít. Pokud jsme ochotni je v životě přijmout, tak nás to může osvobodit.

K jakému typu vzdělávání máte nejblíže? 
Já bych asi ani nedokázal vyjmenovat typy vzdělávání. Obecně mi vyhovuje, když vzdělávání postupuje od konkrétního k abstraktnímu, od příkladu ke konceptu. A když nerezignuje na emocionální náboj toho, co chce předat. Pokud ve mně něco vyvolá emoci, je mnohem snazší si k tomu hledat cestu. Obecně vnímám emoce jako takové palivo racionálního myšlení. Jako každý zdroj energie je musíme dokázat zpracovat tak, aby fungovaly v náš prospěch, ale bez nich se jen těžko dokážeme pohnout z místa.

Je vám blízké téma seberozvoje? 
To je mi blízké hodně. Neustále se snažím objevovat lepší způsoby, jak přemýšlet o své práci, ale i o svém životě obecně. Když začnu mít pocit nějakého nedostatku, snažím se přijít na to, z čeho plyne, a na té věci potom pracovat. Opět to často začíná u emocí – proč se cítím tak, jak se cítím? Co bych mohl změnit, abych se cítil lépe? Nebo naopak, co se mi tak povedlo, že se cítím tak dobře? Posledních pár měsíců také mám svoji psychoterapeutku, se kterou si jednou za dva týdny povídám. A jsou to velmi přínosná setkání. Dobrý terapeut vám pomáhá, abyste měl smysluplný dialog sám se sebou, a to je podle mě základní kámen seberozvoje.

Co byste se rád ještě naučil?
Rád bych se naučil ještě nějaký další cizí jazyk.
Umím docela obstojně anglicky, a když si uvědomím, kolik jsem toho díky tomu mohl přečíst, poznat, kolik míst jsem mohl svobodně objevovat a s kolika lidmi jsem si mohl popovídat, tak si říkám, že naučit se ještě třeba německy nebo francouzsky by také mohlo stát za to. Taky cítím docela velký dluh vůči svému studiu historie. Vždycky mi přišlo důležité znát dějiny, ale mám jenom takové útržkovité znalosti. Kdybych měl v hlavě aspoň to, co jsme probrali na gymplu, byl bych docela spokojený. A vařit. To bych se také rád naučil.

POSLEDNÍ ČÍSLO

Educa Magazín - 3. číslo titulní strana

Kontakty

info@educamagazin.cz

Letohradská 803/24
Praha 7 - Holešovice, 170 00

© 2023 vytvořeno Higuera web