Dnešní svět nekonečného přívalu informací a pravděpodobně ještě většího množství hoaxů může být pro děti a dospívající zmatečným bludištěm, kde se pravda hledá jen těžko. Cestu ven jim pomáhá najít mediální gramotnost, kterou lze nabýt různě, například tak, že se na pár hodin stanete filmařem.

Média prostupují všemi sférami našeho života, neustále nám přináší audiovizuální obsah plný sdělení, která jsou v době sociálních sítí stále dynamičtější a zkratkovitější. Ať už úmyslně, nebo ne, manipuluje tento trend s původně zachycenou realitou a do určité míry ovlivňuje, jaký názor si na téma uděláme. Ne každý divák si uvědomuje, že stejně jako u filmu, má i u obsahu zpravodajství tvůrce videa nebo reportáže téměř absolutní moc nad tím, v jaké podobě se nám sdělení dostává. Ke čtení mediálního obsahu, rozpoznávání fake news a vytváření vlastního názoru proto nutně potřebujeme kritické myšlení. Jak si ho ale nejlépe osvojit? A jakým způsobem se o manipulaci v médiích mohou dozvědět děti a teenageři?

Mediální výchově jako takové se v posledních letech začalo věnovat více pozornosti, odborníci se ale shodují, že na většině škol je její pojetí stále nedostatečné a mnohdy roztříštěné mezi několik předmětů. Právě na to se rozhodla reagovat filmová střihačka Tereza Koldová, která pro svůj praktický výzkum vytvořila koncept jednorázového workshopu, jenž lze studentům zprostředkovat například v rámci hodin českého jazyka. Z podstaty své profese pracuje s filmem, ne však pasivně, jak je ve vzdělávání běžné, ale prakticky. Film v tomto případě tedy neslouží jako zdroj informací, ale jako nástroj, díky němuž mohou studenti a žáci lépe porozumět tomu, jak jednoduché je z jedné skutečnosti vytvořit hned několik zpráv, každou s odlišným významem.

Stát se střihačem

Během několikahodinového bloku se studenti stanou filmovými tvůrci, nastudují si hrubý materiál a v menších skupinách se rozhodnou, jaký příběh na jeho základě odvypráví. Je třeba podotknout, že výzkum pracoval se studenty gymnázia ve věku asi patnácti let, pro které nebyl problém si rychle osvojit základy střihového programu, v němž jejich výsledný „snímek“ vznikal. V tomto konkrétním případě dostali studenti k nastudování scény k dokumentárnímu filmu, primárně věnovanému jedné z postav, která je velmi kontroverzní, a je tak možné číst její život různými způsoby. Už samotné sledování hrubého střihu vyžaduje schopnost analýzy, pomáhá k formování vlastního názoru a zároveň vybízí k tvůrčímu experimentování.

Výsledkem práce studentů bylo několik medailonků téže postavy, které ji však pokaždé představovaly jako někoho jiného. Jednou se jednalo o příběh věnovaný víře v boha, jindy o portrét hrdiny nebo o publicisticky pojaté vyprávění. Lišilo se i to, zda studenti postavu vykreslovali jako pozitivní, nebo negativní. Během procesu tvorby si tak vyzkoušeli, že (nejen) filmový střihač, který dává nasnímané skutečnosti tvar, je neustále nucen posuzovat kontext příběhu i jeho etické otázky a činit rozhodnutí, a zároveň může střih využít jako manipulační nástroj k selekci materiálu či zamlčování reality. Po vzájemné prezentaci jednotlivých „snímků“ od studentů zaznělo, že střih je podle nich nástroj a prostředek k interpretaci myšlenky, a zároveň se dá vysvětlit jako rozhodování o tom, co se divák dozví a co ne. Na vlastní kůži se tak přesvědčili o tom, že to, co v médiích vidíme, není absolutní realita a že ohýbání skutečnosti ve střihovém programu je až překvapivě jednoduché.