Učit se nové věci je přirozené. U malých dětí se vůbec nedivíme tomu, že nás každý den překvapují novou a novou znalostí a dovedností. Objevují život, učí se v podstatě samovolně a za pochodu. Chválíme je za to, jak jsou šikovné, jak jim to hezky jde. Dostávají pochvalu i za to, jak se jim to hezky povedlo na nočníku…

Občas se snažíme podněcovat jejich zájem ke skládání kostiček, k memorování básniček a říkadel formou hry, žádný tlak. To se celkem daří. Potíž nastane, když chceme, aby se dítě učilo něco, co samo nechce, nebo mu to moc nejde, nebo je to v zájmu rodiče případně učitele. A tak přichází pak na pomoc různě rafinovaná vnější motivace, v podobě léty ověřených a testovaných manipulativních vychytávek, která bravurně útočí na nejniternější potřeby dítěte a odmítanou znalost či dovednost přeměňují různými podněty na dovednost žádanou či chtěnou.
Systém školství je už od mateřské školy nastaven v duchu kolektivní výuky, soutěžení, osvojování znalostí na povel a nese v sobě ještě prvky Rakouska-Uherska, socialistického školství a jistých moderních prvků, které ovšem v dnešním kontextu připomínají nový ušlechtilý nátěr na zrezlém a pokrouceném zábradlí. Paternalismus jen tak z myslí učitelů nezmizí, i když si ke svým diplomům přidají nová osvědčení z kurzů moderní pedagogiky a vzdělávání. A kdyby snad i zmizel u učitelů, tak vydlabat jej ze staletých základů a principů institucí a celé společnosti je už téma úplně nadlidské a mega obtížné.

Chybí nám ve vzdělávání vize, směr, koncepce, skutečně nový pohled. Z perspektivy otce, který odpovídá šesťákovi na otázky, proč někdo dává známky za domácí přípravu, proč dostává známku za přišívání knoflíku, proč se musí učit různé parazity (ploštěnci, hlísti, tasemnice) a pak mi přijde odpověď na sms, která obsahuje maximum hrubek z maxima  možných: „Z holkama jsme jeli na lyže a spadli jsme s kotvi“. A to má prosím jedničku z češtiny.

Nechci se příliš otírat o systém známkování, toho už bylo napsáno mnoho. To, co člověk umí, určitě není měřitelné nějakým číslem a je jedno na jaké škále, zda na tradiční (1-5), či je doprovázené slovním hodnocením. Proč v některých zemích prostě známkování zmizelo, a jinde se o tom jen mluví?

Školka a škola má připravovat děti na život. Naše kultura se zaštiťuje tím, jak je pro ni mladá generace důležitá, jak pro ni děláme vše, co můžeme… a když se mládež ozve, tak je pro dospěláky nevychovaná a je umlčena přesolenou „UHO“ omáčkou a nedovařenou rýží, tak jak tomu bylo před čtyřiceti lety, když jsem chodil do školy a do školní jídelny já. Současná škola nevyužívá moderních psychologických výzkumů v základu. Neučíme děti vést dialog, nevíme, jak projevovat empatii, jak vést rozhovor, jak naslouchat, jak se asertivně postavit za sebe a jak odprezentovat svůj názor před více lidmi. Filozofické principy, ženství, mužství, etiky, estetiky a sebehodnoty už jsou v kontextu vzorečků, hlístů a přišívání knoflíků už jen balastem, na který nikdo nemá čas a s nímž si neví rady.

Proč se lidé ve firmách cokoliv učí a proč jim to někdo platí? Cílem je, aby zaměstnanec hezky makal a mlčel, aby dosahoval výkonu a aby byl při tom úspěšný, a to mu zajistí štěstí. Není třeba těch dětí a mládežníků, co mají názor. Školní chování na výbornou se ve firmách mění v kompetenční hodnocení na výbornou a jde se dál, jen rafinovaněji. Vznikají skvělé typologické tabulky, jak na toho a toho, jak na kritika, skeptika, dominantního, kverulanta. Jak jim prodat to či ono, jak s nimi vést hodnotící rozvojový monolog (v procesech firem se píše interview nebo rozhovor), ale o ten skutečně většinou nejde. Na ten není čas a ten vedoucí pracovníci obvykle ani nechtějí dělat, odhlédnu-li od toho, zda jej vůbec umí, protože co kdyby se jejich podřízený ozval s nějakou kritikou jejich práce vedoucího, anebo měl dokonce názor na něco, co korporátní matka chce a oni jsou povinni to vyžadovat. Takže si zahrajeme na hodnocení, na dialog, na zpětnou vazbu a jedeme a makáme dál.

Jak z toho celého kolotoče ven, nám ukazují dnešní mileniálové, jak se mladým, co vyrostli ve facebookové realitě a nezažili už ani rok 1989 a myslí si, že internet a dotykový displej mobilů tu byly od pradávna. Ukazují nám, že jsou ochotni pracovat, že umějí zatnout zuby, ale jen když chtějí a když jim to dává smysl. Mají pochopitelně mnoho slabých míst a nechci je tady velebit jako duchovní vůdce této doby, ale spojuje je jedna věc. Čas je pro ně důležitý a uvědomují si jeho hodnotu. Hodnotu dobře prožitého času. A proto odmítají dělat nesmyslné věci, jako třeba trávit svůj drahocenný život na poradách monologických egomanů, tak jak to bez mrknutí oka, anebo jen s drsnou kritikou nadřízeného v kuchyňce firmy, zvládají jejich rodiče a starší kolegové, často svázaní hypotékou.

Na to, jak na ně, jak je zvládnout, vznikají speciální programy, s obsahem, jak je správně motivovat, aby byli pracovně a korporátně kompatibilní. Jim bohužel není „svaté“ skoro nic, a dělají si, co chtějí a co cítí. Nechodí na schůzky, odmítají systém a řád, dělají jen to, co je baví teď, nezajímá je soustava motivačních benefitů a nechtějí se zabývat rutinou, chtějí zajímavou práci. Z hlediska vývojového nejsou zdaleka uvědomělými dospělými, ale spíše provokativními nezralými adolescenty, anebo dokonce divokými dětmi, ale přesto nám ukazují zajímavou cestu a tou je cesta, kde už se má začít, a to u dětí ve školkách a školách. Už tam můžeme kultivovat jejich pohled na život, a hlavně už právě tam můžeme učit nové budoucí vedoucí pracovníky, že cesta „já mám pravdu, protože jsem to řekl, protože jsem vedoucí, majitel anebo jiná autorita, a ty pravdu nemáš“,  není tou správnou cestou.

Vnímám dva směry, kterými se společnost musí vydat. Jedním je velká a zásadní proměna školského systému. Kdy do školek a prvních stupňů škol nastoupí lidé, kteří mají přesah, zájem, jsou zralí a lidsky „kultivovaní“. Nejsou a nežijí v extrémech, jejich EGO má v jejich životech své místo, ale neřídí je. Změní výuku dětí od memorování, zkoušení a známkování. Ukážou dětem život, zapálí jejich zvídavost a hlad po informacích a po nových podnětech. Budou spolupracovat s rodiči, a i ty budou „učit“, jak některé věci řešit a jak děti vést k lásce k životu.

Je jasné, že budou narážet na odpor, nepochopení, jak u rodičů, tak u dětí, které si budou chtít dělat, co chtějí, po vzoru anebo se souhlasem rodičů. Musí mít podporu, školy, mediální, státu, všech. A když bude ten odpor tak velký, nebudou s ním bojovat. Od útlého věku je nutno v dětech rozvíjet pocit odpovědnosti za svoje rozhodnutí. Jinak se dostanou k tomu, že budou hledat viníka, někoho, kdo může za to, jak se mají, co prožívají a jak se cítí. Ano, musí existovat nějaké rozumné penzum informací, které děti musí zvládat, z čehož budou dělat zkoušky, ale nejde o to, aby se biflovaly jen fakta a data o hlístech anebo jim někdo dával známky, že si hezky vedou čtenářský deník.

Druhý směr je v rozvoji dospělých. Už mají vystudováno, mají své statusy, pozice, odznaky moci a bezmoci. Většina dospělých se nechce vůbec učit nové věci. To je holý fakt. Jsou fixováni svým nastavením mysli v realitě, kterou žijí. Nepřipouštějí si, že by to mohlo být jinak, protože věří, a dokonce chtějí, aby to bylo tak, jak to je.

V podobném duchu se vyvíjí i rozvoj dospělých ve firmách. Tam se naštěstí objevují velmi zajímavá téma a velmi hodnotná, ale tím, že zadavatelé a účastníci kurzů neumějí posoudit skutečnou kvalitu probíraných témat a lektorů, stává se ze školení spíše společenská událost, kde je dobré se „ukázat“, odsedět si to, a ač se mluví o transferu znalostí do praxe, realita je jinde. Jsou lidé, kteří se nadchnou, školení je inspiruje k životním změnám, k tvorbě nových návyků, a to je fantastické. Moc rádi chtějí pokračovat, ale firma řekne dost. Není budget, nebo chceme jiného dodavatele, a je konec. Nabízí se jim pak pokračovat soukromě, ale to už není tak pohodlné a stojí to peníze, které by museli dát ze svého a najednou se motivace k rozvoji zmenší až většinou zanikne úplně. Zůstane jen vzpomínka, která časem vyhasne. Existují i soukromé vzdělávací akce, kam chodí dospělí, protože skutečně chtějí něco změnit, něco se naučit a ty mají jiné parametry a výsledky, ale jsou to ve srovnání s populační masou jen ojedinělé střípky a ty celou společnost jako celek výrazně nezušlechtí. Ano, udělají sobě, svým blízkým třeba jiný svět, ale ten zůstává většinou za zdmi bytů a domů, v okruhu rodiny, anebo nějaké komunity přátel. A to vše zůstává skryto a nezveřejňuje se to. Proč taky, takový člověk většinou narazí na většinový a odlišný pohled a ten říká, že většina má pravdu a přirozená ochrana takovému inovátorovi říká: nepal si prsty, nestrkej je někam, kde to je nebezpečné, starej se jen o sebe, a budeš v pohodě. A proč si někdo „syslí“ to svoje, je prostě o tom, že je mu dobře a nechce se zabývat tím, že by to mohl předat dál, to je nebezpečné a riskantní a tím by přišel o svůj klid a pohodu.

Podstatným tématem rozvoje člověka je oblast osobní odpovědnosti, téma rozvoje zralosti, citlivosti, rozvoj dovedností, jak řešit problémy a komunikovat s nadhledem. Lidé se musejí naučit pracovat se svými emocemi a vyrovnat se s egem, dále pak s rodiči, a jinými autoritami. Nedílnou součástí platformy je získání dovednosti, jak definovat vlastní vizi života, kam jdu a proč. Schopnost zralé reflexe je pak už jen kontrolní součástí tohoto životního procesu. Jsme jako celá společnost v určitém stupni rozvoje vědomí, někdo je výš, někdo níž, ale celkově musíme stupeň zvýšit. Jinak zůstaneme stále těmi nezralými a nespokojenými tvory, kteří jsou zvyklí dostávat příkazy, bezmyšlenkovitě je plnit a pak v tichu anebo hlasitě proti nim revoltovat a obviňovat ty, kteří jim je dali. Tento začarovaný kruh se musí rozetnout a bude skutečně líp. Vyskytne se pochopitelně mnoho těch, kteří stávající systém budou tvrdě bránit a budou jeho vojáky proti pokroku, ale tak to bylo, je a bude vždy. Tento svět, takzvaný Matrix, byl už i zfilmován a není to jen sci-fi film, ale je to dokument o nás a naší společnosti, o stavu naší mysli a úrovních vědomí. Princip vzdělávací platformy musí být v tom, aby nás vedla k zájmu a potřebě se posunout ve vývoji o stupně výš. A když už se posuneme na vyšší úroveň vědomí, tak abychom si to nenechávali pro sebe a učili a rozvíjeli lidi kolem sebe, bez ohledu na naší profesi. Nejde o elitářství, že někdo je výš a někdo níž. Každý má jiné tempo, a to je stejný model u dětí. Kruh se uzavírá a je na každém z nás, jak svou vlastní úroveň vědomí posuneme a jak ovlivníme, anebo jak necháme ovlivnit naše děti.