V dětství chtěla být umělkyní, spisovatelkou, kriminalistkou nebo dokonalým padouchem, co udělá banku a má na celý život vystaráno. Taky ji napadlo, že by se mohla stát vědkyní, případně učitelkou. Většina z nás si dnes herečku Simonu Babčákovou spojí s kultovním seriálem Comeback nebo s Dejvickým divadlem, ale její velké životní téma je kromě herectví i vzdělávání a seberozvoj.   

Čemu momentálně věnujete nejvíce pozornosti?

To je vtipná otázka, protože já teď nejvíc pozornosti věnuji zaměření pozornosti. Uvědomuji si, že většina pocitů a emocí jde za myšlenkami, které mozek generuje. A jelikož neumím zastavit myšlení a myslím prakticky pořád, tak ať už teda myslím konstruktivně a laskavě. Takže pozoruji své myšlenky a snažím se je zaměřovat tam, kde chci, aby to rostlo.

A kde chcete, aby to rostlo?

Já chci krmit radost ze života. Takže se snažím myslet tak, aby to k radosti vedlo. Čili velmi často zaměřuji pozornost na oceňování všeho dobrého, co jsem schopná vnímat, od krásy až po lidi a lidskou činnost a docenění všeho, co prožívám, s vědomím toho, co se tím učím. A nejrychlejší cesta k radosti ze života je cesta vděku. Takže praktikuji nástroj vědomí nesamozřejmosti a jsem vděčná za všechno, co jsem schopná vnímat, že není samozřejmost. Od zdraví přes teplo, jídlo a pohodlí až po děti, přátele a práci. Ale i volno, zevlení, jízdy autem… všechno. Včera jsem třeba plakala a byla jsem vděčná, že mám srdce, které cítí.

Většina lidí vás vnímá především jako herečku, váš záběr aktivit je ale daleko širší. Vaše velké téma je vzdělávání a seberozvoji…

Já to vnímám tak, že herectví a improvizace pro mě byl skvělý trénink a výcvik, jak na úrovni mého osobního sebepoznání, tak pro přednášky a semináře. Ve všech svých aktivitách využívám schopnost přitáhnout pozornost a udržet ji, autenticity, výrazného projevu, schopnost rychle reagovat a nebojím se publika. Když stojím před lidmi a nevím, co budu říkat, jsem víceméně v klidu, protože pro mě je to normální situace. Často se mě lidé ptají, jak mají tuto jistotu získat, ale na to není žádná technika. Prostě to tak často děláte, až se tréma omele. Jako v jakémkoli jiném řemesle.

Věnujete se lidem, kteří hledají cestu, jak být ve svém životě spokojenější. Co byste osobně ráda zvládla? Je něco, s čím se dlouhodobě perete?

Ptáte se na můj slabý bod? Dobře, přiznávám, péče o tělo má v mém případě velké rezervy. Pro mě vůbec přijetí hmoty a té neustálé nutnosti se o tělo starat je vopruz. Intelektuálně chápu, že tělo je náš chrám a že je to domeček pro duši a že jaký je domeček, tak se ta duše uvnitř cítí. Tomu rozumím, ale já tak ráda zevlím a sním si a čtu a povídám s lidma. Takže ano, jsem královna nesplněných předsevzetí. Ale moje kámošky mě za to milujou. Líbí se jim, jak přednesu dokonalý plán změny, který je perfektní a vypadá, že už se dávno stal, a pak setkání po čase, kde odvyprávím, jak to proběhlo a na čem to ztroskotalo. To máme velké záchvaty smíchu.

Jedním z  vašich velkých témat je komunikace. Každý z nás filtruje to, co říká náš protějšek skrze svou vlastní zkušenost. Co je cestou k většímu porozumění? 

Vědomí. Vědomí, že každý jsme jiný, máme jinou zkušenost, že potřebujeme něco jako snahu o porozumění, dívat se z různých úhlů pohledu a hlavně první bránou, kterou musíme projít, je brána ochoty! Ono to zní jako samozřejmost, ale já znám lidi, kteří chodí na semináře a zvenku dělají velké aktivity, ale vevnitř vlastně ochotu podstoupit celý proces nemají. V okamžiku, kdy se rozhodneme, že se tedy půjdeme podívat dovnitř, musíme počítat s tím, že úplně bezbolestné to nebude. Pokud vám někdo slibuje sebepoznání nebo terapii bez bolesti, tak zdrhejte, to je podvodník. Na druhou stranu, pokud jdeme navštívit své nepřijaté a vytěsněné součásti své bytosti dobrovolně a s průvodcem, kterému důvěřujeme, tak se sice setkáme se svou bolestí, ale kultivovaným způsobem, a pak je to rychlejší a laskavější. A ta úleva, ten balvan, který tím shodím, mi za to rozhodně stojí.

Jaký zážitek z vašich školních let se vám vybaví? Jaké jste byla dítě?

Já si toho moc nepamatuju. Jsem mistr vytěsnění, myslím, že díky tomu jsem přežila. Jsou to takové fotky, ale celková barva je šedá. Pamatuju si nudu.

Máte dvě děti, které už mají úplně jiný pohled na školní realitu, jiné zážitky. Kde vidíte největší rozdíl?

Vidím hodně změn. V komunikaci. Obě děti zažívají, že je jim nasloucháno. Zdaleka už tam není tolik ponížení a křivd ze stran pedagogů. A když se to stane, je možnost to vykomunikovat nebo změnit školu. Vidím velké změny a vidím velkou snahu a hledání ze strany vedení škol a pedagogů. Proto jsem také nadšená a aktivně podporuji Eduzměnu, která se o tyto nutné a žádoucí změny snaží v celém Kutnohorském kraji a jejich koncept je pro mě velmi inspirativní. Na tuto vlnu jsem zde čekala třicet let. Vřele doporučuji ku pozornosti, jejich nástroje jako odbřemenění ředitelů a průvodce změnou musí nadchnout každého, kdo po změně systému vzdělávání touží.

Co podle vás současnému školství chybí? 

Reagovat živě na změny. A akceptovat fakta z vývojové psychologie. Nenárokovat nemožné, to znamená, že jsou děti a mladí lidé (v podstatě kdokoli) schopni věnovat plnou pozornost několik hodin denně pět dní v týdnu deset měsíců v roce něčemu, co je často nebaví a nezajímá. Takže se zničí přirozené pohybové návyky a naprosto se naruší cítění a autenticita. Místo toho, abychom tento čas věnovali tomu, co mě baví, zajímá, rozvíjí a připravuje na to, co skutečně budu v životě potřebovat. Například komunikační schopnosti a nástroje, základy psychologie, sociologie, filosofie, péče o tělo, permakultura, vaření, řemesla, praktické věci. A nejhůř mi na tom přijdou vysoké školy, protože tam se o nutné transformaci ani nemluví a těch lidí, kteří by na to měli, ale odradí je nesmyslný systém, je opravdu hodně.

Co by měl ideálně pedagog umět?

Měl by umět rozlišovat a rozhodně být laskavý. Uvědomovat si, že každé dítě je jedinečné a nese jedinečný příběh. To srovnávání všech do jedné latě je smrtící. Sama jsem to prožila a do žádné škatulky jsem se nikdy nevešla, vždycky jsem někde byla moc a někde málo. Jak já říkám: Fraktál do čtverce nenarveš.

Proto by měl každý pedagog znát základy psychologického vývoje a vše o traumatu. Jak vzniká a jak se ošetřuje. Měl by mít i nějaké mediační a komunikační schopnosti, aby uměl ve třídě vytvořit bezpečné prostředí a traumatu předcházel. Ono stačí už to, co si neseme z rodin a domovů. Protože v nebezpečném prostředí, kde hrozí posměch, ponížení, křivda a nedocenění, mozek prostě nefunguje, zaměstnává ho vyrovnávání se s tlakem možného nebezpečí a na víc už nemá kapacity.

Který přístup ve vzdělávání je vám blízký?

Já jsem ráda, že už se hledají různé cesty a že je větší výběr. Mně se líbí škola Donum Felix na Kladně a právě Eduzměna na Kutnohorsku, ale dostávají se ke mně informace i o dalších školách, které už jsou postaveny na jiných hodnotách a principech a jsem šťastná, že přibývají poměrně ve velkém. Ani bych je nezvládla všechny vyjmenovat. Je to obrovská inspirace. Ostatně i Královská škola již také naplňuje jiný přístup ke studentům a je to znát na atmosféře školy, už když tam vstoupíte.

Co považujete v životě za nejdůležitější hodnoty?

Laskavost – k sobě i k druhým. Citlivost, autenticitu, humor, ohleduplnost, vnímavost – zkrátka být živá bytost a dovolit si dělat i chyby. Chybovat je lidské a je to tak úlevné. My s kámoškama sdílíme hlavně svá selhání ideály versus realita a máme záchvaty smíchu.

Někdy se stane, že i negativní věc, může mít pozitivní dopad. Který zážitek vás v poslední době takto posunul nebo ovlivnil?

Já se učím se na všechno dívat z úhlu pohledu, co mi to přineslo a co mě to naučilo. Takže často, když mám třeba nějaký produkční kolaps, si uvědomím, kde mám díru v hranicích nebo prioritách nebo kde jsem se zradila a přistoupila na něco, co už jsem si dávno vyhodnotila, že nebudu opakovat. Já se na všem učím a zvědomuji si právě pravidla komunikace, které potom posílám dál v podobě přednášek a seminářů. Teď mě třeba zaskočil termín, který jsem neměla v diáři a chtěla jsem to hodit na dotyčného, že se nepostaral dostatečně o komunikaci a nehlídal si mě, přestože jsem ho o to žádala. A to platí, to se stalo a pak jsem si uvědomila, že je mladej, nezkušenej a že na něj nemohu spoléhat, protože právě se mnou získává ty zkušenosti, které ho učí být lepším produkčním. To znamená, že příště s mladými budu muset formulovat transparentněji, co potřebuji, a nepočítat s tím, že něco je přece dávno jasné. No není. A je to v pořádku. Takže jsem aplikovala nástroj nepovažovat nic za samozřejmost a komunikovat transparentně.

Máte dlouhodobé angažmá v Dejvickém divadle. Co pro vás to prostředí znamená?

Dlouho to pro mě byl domov, přístav. Ale to se díky společenským událostem a mnoha dalším okolnostem změnilo. Takže tuhle sezonu jsem tam jako poslední v angažmá a dál už budu ve spolupráci na volné noze. Nebojte se, nekončím s herectvím, jen už potřebuji být paní svého času a svého života a angažmá je vazalství. A já jsem ve věku, kdy už nemám ochotu být vazal. Protože jdu do poslední fáze života a tu si chci prožít podle svých představ. Nebo mít aspoň možnost se ke svému snu co nejvíce přiblížit.

Co máte ráda na herecké profesi?

Já miluji to hraní, ten proces, baví mě kostýmy, kolegové, magie, blbinky kolem. Je to můj splněný sen. Jen se nasytil natolik, že se uvolnil prostor a začaly se hlásit i další sny.

Jaké?

V dětství jsem chtěla být umělkyně, spisovatelka, kriminalistka, dokonalý padouch, co udělá banku a má na celý život vystaráno, a vědkyně a chtěla jsem učit, ale ne na základce. Tak ta kriminalistická oblast mě rychle přešla, spisovatelka je přede mnou, už mám rozepsané tři knihy – o improvizaci, o komunikaci a jeden fantasy příběh. Vědkyni si naplňuji tím, že se na celý život dívám jako na experiment a jsem takový soukromý antropolog existence a že se zajímám, co se ve vědě odehrává. Nejraději moderuji konference, kde rovnou získávám informace o nových technologiích a směrech vývoje. A také se chystám chodit na přednášky odborníků. Od podzimu. Takže kdybyste měli tip na dobrého profesora nebo profesorku, beru. Zajímá mě cokoli, co jsem schopná pobrat. Hlavně psychologie, filosofie, sociologie, biologie, fyzika, chemie… Čili vidíte, že plány na důchod já mám. (smích)

Stalo se vám někdy, že si vás divák natolik spojí s rolí, že se k vám chová v civilu jako k postavě, co jste hrála?

Často, a samozřejmě Comeback. Různě na mě pohulákávají a mají pocit, že mi nic nevadí a že jsem přece kámoška. Tak já si pak tak hezky něžně nastavím hranice, použiju pár sarkastických ironických vtipů a většině to dojde. Anebo se moc nevybavuju anebo kontakt odmítnu. Záleží na formě. Ale daleko častěji se mi stává, že mě někdo zastaví a prostě jenom vyjádří, že ho moje umění a humor a autenticita baví, a hezky poděkují. To je krásné a naplňující a pak si třeba deset minut povídáme. Protože já prostě ráda kultivovaně komunikuji, takže se zakecávám na zastávkách, v obchodech, v MHD. Já už se s tím nepářu, jakmile je mi někdo sympatický, usměju se, pozdravím a vždycky mi to udělá dobře. To jsem začala dělat v lockdownech, kdy byla vzácnost se s někým potkat a jediný kontakt bez roušek byl na ulici, tehdy jsme se upřímně zdravili. A já už jsem si to nechala a dělám to dál. Šířím tak pozitivní deviaci a aktivně ruším iluzi, že jsme cizí a vzdálení a že to se přece nehodí a nedělá.

Jste charismatická žena, působíte jako velmi silná a nezávislá. Byla jste vždy taková, nebo jste si k tomu musela dojít?

Samozřejmě že se na mě podepisuje má cesta a má vnitřní práce, ve které jsem naopak velmi disciplinovaná a houževnatá. Protože u toho můžu ležet. Ale zpětně si uvědomuji, že jakýsi tvrdohlavý intenzivní náboj tam byl znát vždycky. Jen já jsem vůbec netušila, o co jde a co s tím a proč si pořád připadám jiná a že nějak nikam nezapadám. Což trvá, akorát už mi to tak nevadí.

Jaké máte osobní a profesní sny?

Já bych si moc přála přispívat k tomu, aby se lidé probudili, aby se o sebe zajímali, aby si uvědomili, jak fascinující a kreativní bytosti jsou a začali se podle toho chovat. Takže bych nadále ráda lidi bavila, trochu jim ulevila, inspirovala a spoluradovala se. A to dělám každou svou činností, od herectví přes moderování až po lektorování. Co se umění týče, chtěla bych hrát ve věcech, které mají smysl, nesou myšlenku, ale přitom jsou vtipné a na chvíli lidi povznesou a uleví jim. Ten tlak, kterému čelíme, je obrovský.