Skutečný a poctivý osobnostní rozvoj jsem vždy vnímal jako analogii ke sportu a nejsilněji právě k cyklistice.
Ty hodně sportuješ? Tak se mě nedávno jeden z klientů ptal. Ano. Už dlouhé roky a v podstatě nepřetržitě. Několik tisíc kilometrů ročně na kole. K tomu pár set naběhám, něco naplavu, něco odbruslím na běžkách a celkem dost toho nachodím. Z toho výčtu upoutala jeho pozornost cyklistika a následoval další dotaz. Najezdíš několik tisíc kilometrů na kole? Hmm, to máš určitě nějaké dobré elektrokolo, že? Ta jeho automatická úvaha o nějakém super elektrokole mě vážně zaujala. Proč bych ho měl vlastně mít? Ne nemám a nechci ho, odpověděl jsem. A proč? Ptal se dál. To je náramně pohodlná věc, já bych bez něj nikam nedojel a nic nevyjel, co jezdím na elektrokole je pro mě cyklistika paráda. Nemusím tak moc trénovat, na to nemám čas při mé pracovní vytíženosti, prostě sednu a jedu a dojedu si kam chci. A jak to pěkně jede do kopce… usmíval se s jistou dávkou škodolibosti. Často předjíždím ty bez motoru. Nechápu, proč se tak dřou, co si tím dokazují.
To téma mě zaujalo natolik, že jsem se k němu vracel a rozhodl se o něm napsat. Skutečný a poctivý osobnostní rozvoj jsem vždy vnímal jako analogii ke sportu a nejsilněji právě k cyklistice. Všichni cyklisté mají jedno společné téma a tím jsou kopce. Symbolizují výkon, sebezapření, rozvoj. V nich se ukazuje pravda o poctivosti přípravy a tréninku, jsou pro cyklisty tématem k rozhovorům, jsou to strašáci na trasách, měří všem stejně. A dostat se nahoru prostě vyžaduje nějakou investici do sebe, nikoliv jen do výbavy.
Odolnější a vytrvalejší si poradíte s těžkými chvilkami života lépe
Na to, aby si člověk kola užil, většinou nestačí jen si sednout a vyrazit. Cyklistika se musí trénovat, protože když to neděláte, tak hodně bolí a možná až zbytečně moc. A to je jako v osobnostním rozvoji. I na tom se musí pracovat, protože když to neděláme, přicházející životní lekce, kterým se nelze úplně ubránit a bez práce na sobě prostě bolí víc. Samozřejmě nejde natrénovat na vše, co se stane, ale dá se zvyšovat celková odolnost osobnosti takzvaná resilience. Tím, že jsem odolnější, vytrvalejší, tak si poradím s těžkými chvilkami života lépe. Vyšší odolnost může být tedy jedna z cest, jak mít lepší život. A nejde jen o schopnost se vypořádávat s životními úskalími, které přijdou, ale jde i o to, že se nevzdáváme na cestě k cíli, že umíme zatnout zuby, a když se nám něco nelíbí, tak hledáme zdroje síly v sobě. A když nás někdo třeba postrčí, jsme mu vděčni, ale také víme, že nás nebude postrkovat věčně až do cíle. Zvyšování odolnosti je tedy jedna část rozvoje. A není to jen o vůli a sebezapření. Odolní můžeme být i bez skřípění zaťatých zubů. Většinou se totiž míra odolnosti projevuje v tom, jak moc s výzvou bojujeme, jak jsme k ní vymezení a omezení a nakolik nás prostě štve. Pokud jdeme cestou přijetí výzvy, hledání pozitiv a zbytečně nebojujeme, tak se naše odolnost také zvyšuje. Náš odpor a nechuť nějakou výzvu přijmout je mnohdy prostým předurčením k nezdaru, cestou k negativním pocitům včetně selhání a zklamání. Často se mluví o boji s něčím nebo s někým. Bojuje se s nemocí, se špatnými emocemi, bojuje se s partnery o vztah, bojuje se o děti, o vlastní práva. Hodně bojujeme a v konečném důsledku nás četné boje moc neposilují a nezlepšují. Cestou k vnitřní pohodě není boj, ale přijetí toho, s čím chceme bojovat, a díky tomu se naše odolnost zlepší. Vydaná energie na boj nám tedy nebude chybět v závěrečném stoupání.
Když mě něco trápí a bolí při výjezdu na kopec, mohu si přehodit na lehčí převod, můžu zpomalit, nebo i sesednout, a chvíli kolo dokonce vést, ale zkuste si to v cyklistických tretrách s karbonovou podrážkou a přišroubovanými kufry…Toho prostě moc neujdete a žádná úleva se většinou nedostaví. Takže nezbývá nic jiného než si trošku odpočinout a šlapat dál. Jediná eliminace od bolesti a námahy je již zmiňovaný lehčí převod, ale i to má své limity. Zejména silniční kola moc velký rozsah převodů nemají a často už není kam si přehodit. Nejlehčí převod už tam máte dávno, a i ten je v kopci už dost a dost těžký. Nezbude nic jiného než zatnout zuby, zmobilizovat síly, správně se posadit a zabrat, ale nebojovat. Přijmout ten kopec jako výzvu. Smířit se s ním, že je prostě obrovský a vlastním tempem se pustit do ukrajování metrů.
Jak dosáhnout pocitu uspokojení, vítězství a radosti?
V životě to platí podobně, někdy nejsou zlehčující pomůcky k dispozici. Nemáme ten ukrytý elektromotor, aby nás vytáhnul nahoru. Jsme v tom sami, nikdo nám nepomůže, a když už pomůže, tak je to jen na malou chvilku. Postrčí nás, ale to zlehčení trvá jen zlomek času a pak jsme v tom zase sami a svou zátěž musíme táhnout dál. Proklínáme, že jsme více netrénovali, že nejsme lehčí, že nemáme lehčí převod, ale šlapeme, držíme, jedeme. Někdy i za pomoci skvělé techniky, zvané, když nemůžeš, tak si nastup- pro necyklisty to znamená, zrychli a nekecej, sil máš ještě dost. A co po zdolání cílové mety následuje? Pocit uspokojení, radost, vítězství. To vše se ale dostavuje spíše u těch, kteří alespoň trochu trénovali, něco ze sebe do toho v tréninku dali a pochopili, že množství energie, kterou věnovali přípravě se ve zkoušce zúročí. Taky ví, že nic není zadarmo. Pocit radosti a uspokojení při dosažení vrcholu pravděpodobně nebude prožívat ten, který se nahoru doškrábal s vypětím a vydáním všech a už i rezervních sil, ten kdo bojoval téměř o život a komu je fyzicky zle. Tady se nedá mluvit o radosti z výšlapu, ale o obrovském utrpení, provázeném větami, už nikdy více.
A právě tady vidím tu velkou analogii. Trénovanost, odolnost nejsou zadarmo a můžeme tak jezdit lépe a s menším vypětím sil, ale musíme vědět, jak na to, jak správně a hlavně co trénovat a jaké metody zvolit. Když budeme mít více znalostí, dovedností, přečteme více knížek o osobnostním rozvoji, vyslechneme si hodně dobrých podcastů, tak budeme „lepší“ a budeme mít natrénováno a jen tak nás něco nezaskočí. Je to skutečně tak? Toto tvrzení mají lidé zafixované pravděpodobně už od školy a z rodin. Jenže na skutečný hloubkový osobnostní růst tato poučka příliš neplatí. Knihy a přednášky nás mohou inspirovat, ale odmakat a prožít si to musíme sami ve svém nitru. Osobnostní rozvoj není o počtu přečtených knih a o poslechnutých přednáškách, ale o hlubokém pohledu do sebe, kde objevíme a poznáme svou skutečnou podstatu. Je také o laskavosti k sobě, o přijetí svých nedokonalostí a určení si vlastního „tréninkového“ plánu. A právě na kole se cyklista střetává se svými osobnostními výzvami, s chutí to zabalit, sesednout, s nepřízní počasí, s technickými problémy a je na to sám a musí si umět poradit a dostat se do cíle.
Vertikální a horizontální
rozvoj jako dvě perspektivy vnímání
Osobně pracuji s klienty ve dvou perspektivách. Jedna se týká již zmiňovaných znalostí a dovedností. Této rovině říkám horizontální rozvoj. To je to, co si přečteme v knihách. A druhý rozměr se nazývá vertikální. Ten je právě zaměřen na naše nejhlubší emoce, motivy, postoje. Každý člověk má jiné tempo rozvoje a o to víc to platí ve vertikálním rozvoji. Některým lidem by se rychlé zanoření do jejich emočního světa mohlo stát osudným. Vylekali by se, utekli by, odmítli by pokračovat dál, anebo by možná vůbec ani nezačali. Je to jako velký kopec pro necyklistu. Přirozená reakce netrénovaného člověka, který ví, že ho čeká 20 km stoupání je, že tam nejede a takovou trasu odmítne. Moje práce spočívá v tom, že se pro klienta stanu důvěryhodným průvodcem, který ho na takový výšlap připraví a případně pojede s ním, ale nebude mu to ulehčovat, což mnoho koučů a terapeutů často nevědomě dělá. Poskytují klientům iluzorní mateřskou náruč přijetí a podpory, která ale pak nikdy nekončí a klienti se na ní stávají závislí. Pokrok v kýženém rozvoji se pak nedostavuje a klient svého terapeuta a nebo kouče opouští a jde hledat jinam. Většinou další novou náruč a cyklus se opakuje.
Nenabízím klientům rozvojovou cestu s podporou elektromotoru, ale tu poctivou, vycházející z celostní přípravy. Můj klient, který se raduje ze své rychlosti, předjíždějící do kopce upocené cyklisty, může publikovat svoje výkony na sociálních sítích a vlastně mu ani nepřijde, že ukazuje podvod. On jel s dopomocí a druzí jeli za své. Nejde porovnávat tyto výkony. A takovým způsobem se také dá dělat osobnostní rozvoj. Vyrazit na semináře, vystudovat honosně nazvané kurzy a získat diplomy a mít po absolvování ten „papír“, ale uvnitř se člověk moc nezmění a já rád pracuji s těmi, kteří tu vnitřní změnu, tu skutečně potřebnou změnu do života potřebují. Trénink ve vertikálním rozvoji bolí, protože odhaluje skrytá, vytěsněná, anebo dávno zapomenutá témata. Jejich vystoupením na povrh, do vědomí, se potkáváme se sebou samými a to je pro nás ta cesta, jak se o sobě skutečně něco dozvědět. Nejčastějším tématem, s kterým se u klientů potkávám, jsou jejich strachy, obavy, křivdy, přiznání si vlastních slabin. Dále pak poznání transgeneračních vzorců při výchově dětí anebo uvědomění si svých slabostí, nebo naopak manipulativních přístupů při práci s podřízenými anebo v partnerství. Velmi zásadními tématy je vyrovnání se s vlastními rodiči a přijetí svého rodinného systému či pochopení své mužské,
nebo ženské role.
Rodiče by měli umět dětem předávat principy vertikálniho rozvoje
Kdy začít s vertikálním rozvojem? Nedá se přesně určit, kdy se do svého rozvoje pustit. Pro někoho to bude téma na pokročilejší věk, pro někoho, kdo bude mít kolem sebe dobré učitele, může být ten rozvoj zahájen už v raném věku. Osobně si myslím, že už rodiče by měli umět dětem předat základní principy vertikálního rozvoje. Jen je i oni sami musí mít. Škola to vůbec neumí, a nejspíš ještě dlouho umět nebude. Rodiče musí ukázat dětem, že nic není zadarmo, že úsilí a vytrvalost jsou dobrou výbavou do života a že naše emoce nás dobře informují o tom, na čem máme pracovat. Rodič je příkladem pro své potomky a je jedno, zda je rodina úplná, anebo se rozpadla. Jenže mnoho dnešních rodičů závodících do kopců s poctivými cyklisty, vede své děti přesně opačnou cestou. Cestou k ulehčování, zbavování se zátěže, útěku od nepříjemností a od po výkonu ztuhlých svalů. A protože potkávám na svých cestách mnoho cyklistů, všímám si jejich výbavy, stylu jízdy a přístupu k cyklistice a děsí mě typ „obézní rodinka“, která v rovinatém terénu na elektrokolech zastavuje u stánku s klobásami, zmrzlinou a pivem a odměňuje se společně za své ošizené elektrovýkony. To nejsou vzory, které by děti měly mít a bohužel se takové příklady nevyskytují jen v cyklistice. Nadužívání antidepresiv, léků na bolest a dalších preparátů na „zlepšení života“ jsou jen dalšími elektromotory na našich životních kolech. Krásně nám to do toho kopce jede, že? Jenže jednou ta baterie dojde a musí se nabít a v tom okamžiku se z elektrokola stane velmi těžký a nemotorný stroj, který prostě nejede a motor, co byl předtím pomocníkem se stane zátěží. Kdo to z elektro kolařů zažil, dá mi za pravdu. I v životě nám může ta baterka dojít, stane se, ale člověk ví, jak se dobít. Téměř každý má svůj recept na to, jak mobilizovat síly, ale ne vždy je to snadné. A jsme zase u kopce a našeho cyklisty. Co je lepší? Mít natrénováno anebo hledat další a další baterky či dobití pro náš elektromotor, který nás vyveze nahoru rychleji a s minimální námahou.
Velkou roli hrají podvědomé programy
Ve vertikálním rozvoji hrají velkou roli i podvědomé programy, které vznikají v průběhu našeho života a zejména dětství. I při šlapání do velkého kopce se ukazuje jejich síla. A pokud si někdo myslí, že je přemůže vůli, tak v krátkodobém horizontu může, ale vítězem v životním závodě, se stává naše podvědomí, ať chceme, nebo nechceme. Neurovědci poslední roky zkoumají naši vůli, naše motivy, naše emoce a shodují se v tom, že naše vědomí hraje jen velmi malou roli v našem životě. Hlavním hybatelem je podvědomá mysl, která svým 95% náskokem tu vědomou poráží. Ta vědomá není bez možností a bez sil, ale je prostě jiná a slabší. Jeden příklad za všechny. Na vědomé úrovni, z naší paměti, která nás mimochodem systematicky klame a uchovává vzpomínky překrouceně, si říkáme, že máme s rodiči dobrý vztah, že jsme si vše před lety vyříkali, že křivdy byly uhlazeny, a přesto v podvědomé mysli jsou jiné informace. Třeba takové, které nám sdělují v přehnané cestě za výkonem a za oceněními, že nám kus té bezpodmínečné lásky chybí a my ji chceme získat ve výjezdech na kopce a v soutěžení s jinými cyklisty. Slavný silniční cyklistický vrchař přezdívaný Il Pirato (Marco Pantani) svými fenomenálními výjezdy na nejvyšší kopce světa ukazoval nemožné, vyhrál v jednom roce (1998) Giro d‘Italia a Tour de France, což se povedlo jen sedmi cyklistům a on byl tím posledním z nich, a nakonec skončil svou kariéru předávkováním kokainem, kterému v roce 2004 podlehl. V životopisném dokumentu se sám přiznal, že své výkony vylepšoval dopingem a že za tím stála obrovská touha vyhrávat, tím bojovat o přízeň fanoušků, o lásku, která mu chyběla. Je to extrémní forma touhy po přijetí druhými, kombinovaná s potřebou adrenalinových zážitků, ale co naplat, takových Il Pirátů máme mezi sebou mnoho. Dokazují nevědomě sobě a někdy i svým rodičům v maratonech, na závodech všeho druhu, ve firmách i rodinách, že mají hodnotu, že za to stojí a že mají právo žít. A mnoho z nich po svých velkých výkonech doma bulí do polštářů, svíjejí se v panických atakách, upíjejí svou bolest v alkoholu, ujídají se k smrti a ač by chtěli přestat, tak se jim to nedaří a něco je žene do propasti dál a dál.
Mám zkušenost, že cesta vertikálního rozvoje, která obsahuje práci s podvědomými vzorci a systemickými zákonitostmi je velmi efektivní cestou k tomu, jak si život zkvalitnit a pochopit jeho zákonitosti. Taková cesta není ale pro každého, není snadná, zrovna tak jako odhodlání a odvaha vydávat se na pravidelný cyklistický trénink.
Zážitek a přínos skutečného osobnostního rozvoje bych přirovnal ke zdolání snad nejslavnějšího cyklistického kopce Mont Ventoux (Provensálské Alpy, 1912 m n.m.). Ale jak už bylo psáno v předchozích odstavcích, je to kopec pro připravené a trénované, nebo pro ty s elektromotorem a s baterkou v rámu kola? A je na nás, jakou formu rozvoje si pro výšlap na vrchol vybereme.
