Barbora Strýcová začala hrát tenis už ve třech letech a k tomu ještě krasobruslila. V ženském profesionálním tenisu se pohybovala dvacet let, dvakrát zvítězila ve čtyřhře Wimbledonu, přivezla si bronz z Letních olympijských her v Riu de Janeiru a dnes po ukončení kariéry sní o tom, že si jednou zahraje tenis se svými dětmi a bude předávat své tenisové zkušenosti nastupující generaci.

Zastihli jsme vás v období, kdy čekáte druhé dítě. Jak moc se vám změnil život, když se vám narodil první syn?

Je to vlastně diametrálně jiný život. Když se sportu věnujete profesionálně, tak se vše točí jen kolem vás. Na začátku jsem byla hodně překvapená z té změny, kdy všechnu pozornost věnujete jen svému dítěti a vše se točí okolo něj. Když něco dělám, tak vždy na sto procent, teď se snažím být stoprocentní mámou, takže to někdy není úplně jednoduché, obrátilo mi to celý můj život vzhůru nohama. V profesionálním tenisu je člověk často velice osamocený. Pořád jste sami a je to jen o vás. Všichni v týmu pracují pro vás. Po narození dítěte je to úplný opak, já pracuji, věnuji pozornost a dávám pozornost a lásku jednomu člověku. Samozřejmě to teď trochu přeháním, ale cítila jsem obrovský rozdíl a začátek byl velice obtížný. Musela jsem si na ten nový stav zvyknout. Teď už to není o mně. Myslím si, že to mám v hlavě srovnané a vím, jak to má být, ale sžít se s tou novou situací, s rolí mámy po sedmadvaceti letech profesionálního tenisu, to pro mě bylo v některých chvílích dost těžké.

Jaké jste byla dítě? Když jste se dostala ke sportu, tak vám bylo kolik let?

Já jsem začala hrát tenis, když mi byly tři roky. A do toho jsem ještě krasobruslila, protože moje sestra dělala krasobruslení, takže jsem dělala oba tyto náročné sporty naráz.

Jak to vnímá tříleté dítě, které se naplno věnuje takovým náročným aktivitám?

Já jsem to zvládala. Nevnímala jsem, že to je fyzicky náročné. Máma, která nás na ty sporty dala, měla štěstí, že mě tenis od začátku chytnul na první dobrou a krasobruslení byla pro mě taková dodatková aktivita. Jako malé dítě jsem absolutně nevnímala, že je to náročné, že musím chodit neustále na tréninky, naopak, pokaždé jsem se hrozně těšila. Dětství jsem strávila vždy po škole od jedné do sedmi na kurtu. A bylo to nádherné dětství, já na to vzpomínám strašně ráda. Samozřejmě, když už se o mně vědělo, že nějaký talent mám, že v tenisu mohu být dobrá, tak i já jsem začala chtít víc a víc. A potom jsem ten tlak na sebe vyvíjela já sama. A když je vám šest, sedm, osm let, začínáte cítit nervozitu před zápasy, i když vlastně o nic nejde. Pamatuji si, že jsem byla hodně nervózní, až jsem měla strach, ale ten strach nebyl vyvolaný ze strany dospělých, spíš jsem si ten strach navozovala já sama.

A vy jste se ho zbavila sama? Konzultovala jste to s někým? Musí to být pro to malé dítě docela mučivá fáze…

Ano, vidím i dneska na dětech, které mají jít hrát zápas nebo se chystají na nějakou soutěž, kde o něco jde. Ty děti jsou úplně rozklepané, což je na jednu stranu normální, že jim na tom záleží, ale je hodně důležité, aby se to vzalo za správný konec, protože potom se ze stresu dítě zablokuje a nechce jít dál. Já jsem hodně emotivní člověk a hodně jsem všechno prožívala. Ale na druhou stranu jsem dravec, někdy až příliš, takže jsem si tím prošla sama. Byly tam chvíle okolo osmnácti a potom kolem třiadvaceti let, když to bylo těžké a měla jsem pocit, že nade mnou jsou černá oblaka a já se z nich nedokázala vystoupit ven. A tehdy jsem zjistila, že potřebuji nějakého sportovního mentálního kouče, takže jsem ve čtyřiadvaceti měla svého mentálního kouče, což byl skvělý krok. A říkám v každém rozhovoru, že jsem to měla udělat už dřív.

Když jste říkala, že jste emotivní, impulzivní. Byla jste v těch emocích hodně i na kurtu a občas si zanadávala…

U mě se to řešilo pořád, až mi to lezlo na nervy. Spousta lidí si zanadává, když je něco naštve. V našem sportu je složité to, že jsme vidět. Všude přítomné kamery a mikrofony, takže je to pořád slyšet. Já jsem prostě člověk, který si tím uleví. A někomu to může vadit, to chápu. Vnímala jsem, že mi to škodí, že ty negativní emoce jsou tam až přespříliš a že mě ovládají. I zápas se pak vyvíjel jinak, než jsem chtěla. A proto také ten mentální kouč, aby mi pomohl emoce zvládnout. Já nikdy nebyla a nebudu kliďas, to ne. A ani nechci být, protože to ke mně prostě nepatří, ale naučila jsem se zastavit tu vlnu negativních emocí.

Když se vrátíme k vašemu dvouletému synovi, ten už pomalu začíná sportovat?

Rozhodně ano. Už má raketu a chodíme se jednou, nebo dvakrát týdně podívat na kurt, pinknout si, aby věděl, co tenis obnáší, jak chytit raketu, aby si to pomalu osahával.  Děláme každý den nějaké sporty, mám skvělou mámu, která když hlídá, tak je aktivní. Chci, aby se můj syn tenis naučil, neříkám, aby ho hrál na profesionální úrovni, ale chci, aby ho uměl hrát a zahráli jsme si spolu. Jsem ráda, že mě ještě zažil, jak jsem hrála ve Wimbledonu. On byl vlastně také jeden z těch důvodů, proč jsem se vrátila.

Připravujete se nějak na období, kdy budete mít druhé dítě?

Za prvé se toho strašně bojím, vlastně si to vůbec nedokážu představit. Samozřejmě mám nějaké své ambice, ale ty jsou teď stranou a chci, aby to tak i bylo v případě druhého dítěte. Mám v plánu se teď naplno věnovat malému a za pár měsíců přijde druhé dítě. Já jsem organizační člověk a velký plánovač, já to miluji, když mám všechno zorganizované, v podstatě dennodenně, každých pár hodin v rámci toho dne vím, co bude. Samozřejmě teď se to často mění, ale i tak máte nějaké pevné body, kterých se držíte a podle nich jedete.

A až přijde čas na seberealizaci, co to bude? Co byste chtěla dělat?

Po čase bych se chtěla vrátit do nějaké své formy, protože cítím, jak mi to velmi chybí, jak mi chybí sport, ten výdej energie. Mám dny, kdy bych si chtěla zaběhnout maraton, dělat spoustu různých jiných aktivit, sportů. Tenis to asi už nebude, protože to je velice náročné, ale mám samozřejmě i jiné sny, které bych si chtěla splnit. Teď absolutně nevím, jak to budu se dvěma malými dětmi dělat. Syn strašně špatně spí, což mě také hodně unavuje, takže uvidíme, jak to bude vypadat, necháme se překvapit.

To je vždy veliké překvapení. Například se sportovním rodičům narodí nesportovní dítě a naopak…

Ano, ano, proto s tím v duchu ani nechci počítat, protože chci, aby moje děti byly sportovně založené, ale nechci se na to fixovat.

Váš partner je novinář. Jaký má vztah ke sportu?

Ano, je novinář, je šéfredaktor Esquiru. Je sportovec, což je úžasné. Dělá triatlon, miluje sport a věnuje se mu. To je dobré, protože je určitě lepší, když partner rozumí a chápe to, čemu se věnujete vy. V době, kdy jsem aktivně hrála, jsem byla často pryč a on to naprosto chápal.

Co se týče těch vašich snů, co byste chtěla vyzkoušet? Vy jste říkala, že byste si ráda zaběhla maraton… Co ještě by to bylo?

Mám spoustu snů, svých snů a plánů, co bych chtěla dokázat. Chtěla bych vyzkoušet půltriatlon. Umím plavat, ale musím se naučit dobře plavat, takže to bude také velká výzva. Běžet jednadvacet kilometrů, potom plavat 1,9 kilometru a jet devadesát kilometrů na kole. Chci to zkoušet i z toho důvodu, abych si ověřila, jak funguje moje mysl. Třeba bych chtěla běžet maraton v New Yorku. Moje sny jsou spíš zaměřené na sportovní věci. Přece jen sport ke mně patří.

A máte nějaký plán v pracovní, profesionální oblasti?

Samozřejmě se do budoucna chci věnovat práci, aby za mnou něco zůstalo. Hodně se mi v té pracovní oblasti podařilo, nebo i nepodařilo, a to je příležitost předávat zkušenosti dál. Chtěla bych samozřejmě zůstat u tenisu. Dělám každý rok své dětské kampy, které jsou hodně úspěšné. Je to tedy jeden kemp za rok, protože víc jsem při aktivním tenisu nestíhala, potom jsem byla poprvé těhotná, teď podruhé. Minulý rok jsme hráli Wimbledon, tak to bylo všechno hodně složité, ale uvažuji, že bych to chtěla udělat ve větším měřítku, že bych možná kromě dětí cílila i na dospělé.  Nebráním se tomu, začít někoho trénovat, protože to je velká výzva v tom smyslu, že být profesionálním tenistou a profesionálním koučem je diametrálně něco jiného. Teď jsou zde ale v první řadě děti, chci s nimi první tři čtyři roky trávit co nejvíce času.

Předávání zkušeností musí být obzvlášť pro profesionála, jako jste vy, velice hezké, dívat se, jak člověk profesionálně roste. I ty negativní zkušenosti se dají krásně zúročit…

Strašně mě baví předávat zkušenosti, protože jich mám opravdu spoustu, zažila jsem pády, zažila jsem neuvěřitelný výhry a vyhrála jsem spoustu trofejí, ale je za tím obrovská práce. Vidím na těch dětech, které rostou na tenisových kurtech, co je špatně. Chtěla bych do toho nějakým způsobem zasáhnout, účastnit se toho a zkusit jim pomoct. A samozřejmě pro každého člověka, a dítě se to musí dělat jinak, citlivě s ohledem na jeho osobnost. Tohle bych do budoucna chtěla…

Co je pro vás nejdůležitější? Co byste chtěla předat ať už svým dětem, nebo obecně dětem, té mladší generaci…

Těch věcí je strašně moc, ale nemám ráda, když děti nejsou disciplinované, když skáčou z jednoho na druhé, prostě je chci naučit, že se nejdříve dodělá jedna věc a potom se jde na druhou. Být pokorný, ale také zdravě sebevědomý, protože si myslím, že děti často zdravé sebevědomí nemají. A to je hrozně moc důležité, abychom je my jako rodiče k tomu vedli, dokázali v nich tenhle pocit vyvolat. Výchova dětí je pro mě ta největší výzva, která mě čeká