Irena Adkins, PhD. vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Doktorskou práci v oboru imunologie obhájila na Eberhard Karls University v Tübingenu v Německu. Pracovala v oblasti infekční imunologie na Akademii věd ČR v Praze a také na Trinity College v irském Dublinu a na EPFL ve švýcarském Lausanne. Od roku 2012 pracuje jako vedoucí vědecká farmakologická pracovnice v mezinárodní biotechnologické společnosti SOTIO v Praze a podílí se na inovativní léčbě pro pacienty s onkologickým onemocněním. Přednáší na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Nedá mi to, abych se nezeptal: jak daleko je lidstvo od schopnosti vyléčit rakovinu?

Myslíte, zda budeme mít něco, co se vám podá a vy se stanete imunním? Upřímně nevím. Ale úžasné úspěchy už věda přinesla. Třeba u rakoviny děložního čípku, kde nádor způsobují viry, tam vakcinace viry rovnou likviduje a očkovaný získává imunitu. To funguje velmi dobře. Ale i v jiných oblastech léčby nádorů je za posledních pět až sedm let pokrok strašně znát.

Odpusťte neznalému, ale ono to není tak úplně v praxi znát…

Já bych řekla, že už to znát je. Vývoj léků neuvěřitelně zrychluje. První pokusy o léčbu rakoviny jsou sto let staré. Padesát let pak trvalo, než jsme si osvojili chemoterapii, a ta byla vedle chirurgie preferovaným univerzálním postupem ještě zhruba kolem roku 2000. V posledních patnácti letech se prosazuje imunoterapie. Ten kalup v poznání je prostě obrovský. Jsme úplně někde jinde než před pěti až sedmi lety. V Sotiu teď třeba pracujeme na lécích, které jsou kombinací chemoterapie s imunoterapií, čímž dosahujeme daleko přesnějšího zacílení léčby. I když jsme patrně stále daleko od nějakého „univerzálního“ léku, na který jste se ptal, já ten vývoj léčby vnímám rozhodně pozitivně.

 Říkáte mi tím, že vlastně nepociťujete ve vědě nikdy zklamání?

Zklamání nepramení z vědy, vychází vlastně z nás lidí. My si často představujeme, že něco funguje přesně tak, jak si myslíme, že to je.  Ověřujeme to pokusy a ono se to nepotvrdí. Pro vědce by to nemělo být zklamání. Musí začít přemýšlet, co by mohlo být jinak a jak to tedy ve skutečnosti funguje. Ty největší objevy, jaké kdy lidé udělali, vznikly z toho, že něco nevyšlo podle předpokladu, například objev antibiotik, který spustila zapomenutá kultivační miska v termostatu.

Důležité je tedy také poznat to, kudy nejít…

Ano, ale důležitější je objevit, kudy jít jinudy. Musíte mít absolutně otevřenou mysl a být připraven na to, že se prostě často také mýlíte. Ke všemu otevřená mysl je základní rekvizitou vědce.

Jak však překonávat všechny ty rozptylující vlivy kolem nás? Zklamání, vztahy, informační přehlcení, nálady nadřízených… Co vás stimuluje nechávat svou mysl otevřenou?

Ve vědě je důležité vnímat, že věci mohou být ještě i úplně jinak, než jste se domnívali. A že vaše znalosti vám umožňují přemýšlet, jak jinak by to ještě mohlo být. Ptám se sama sebe, co mi fakta vlastně říkají, jestli za tím negativem vidím i něco nového, vyzývavého. Je to jako s lidmi: když všichni přemýšlíme o stejné věci, ještě to přece neznamená, že o ní uvažujeme všichni stejně a že přijdeme všichni ke stejnému závěru. Ve vědě můžete závěry ověřit experimentem. A to nás posouvá pořád dál. Základní věda má spoustu prostoru klást si v podstatě donekonečna otázky, ponořit se hluboko do zkoumání problému. Aplikovaná věda, kterou děláme v Sotiu, má trošku jiný charakter práce, jasnější otázky, pragmatické cíle a trošku více limitů. My například víme, že lék, který vyvíjíme, už potenciálně funguje a potřebujeme otestovat, jestli ho podávat například dvakrát denně, anebo jednou za týden.

 Máte z aplikované vědy stejné uspokojení jako z té základní, kterou jste se zabývala v Akademii věd?

To, co dělám v Sotiu, je úžasné v tom, že opravdu můžu přímo ovlivnit to, co potom jde do medicíny a co dokáže někomu skutečně pomoct. V posledních letech jsem měla možnost vidět nejen vývoj léku v laboratoři, ale sama jsem mohla být součástí i jeho klinických studií. Viděla jsem, jak se pacientům podával, na jaké indikace u nich fungoval. Z toho jsem získala obrovskou motivaci. Říká mi, že vědec opravdu může chod věcí ovlivnit. I jako jednotlivec může udělat třeba i malý zářez, který má ale v životě smysl.

Takže to je to uspokojení, které nacházíte?

Jako vědec nemáte nikdy špatné výsledky. V experimentální práci se snažíte přijít věcem na kloub. Takže vždy máte nějaké výsledky. A vy se snažíte pochopit, proč jsou ty výsledky takové, jaké jsou. To jistě. Pokud potvrdím, že to, o čem jsem si myslela, že bude účinné, skutečně funguje, je to absolutní euforie. Zároveň se ale zpravidla objeví spousta nových otázek. Takže ta práce není vůbec monotónní, žádný stereotyp. Nevíte nikdy, kam vás to zavede. Je to úžasná, konstantní změna.

Jak v takové změně neztratit směr a zacílení?

Ke mně pro radu raději nechoďte. To je, myslím, docela individuální věc. U mě to je a vlastně už od střední vždycky byla touha dozvědět se, jak věci vlastně fungují. V té vášni jsem se asi potatila. Táta byl entomolog, hodně cestoval a přednášel. A já snila o tom, že budu prostřednictvím biologie objevovat svět podobně jako on. Taková naivní dívčí motivace. Ale někdy tam to všechno začalo. Na střední mi přišlo fascinující číst dějiny imunologie, historii objevení vakcín. Motivace, že člověk může opravdu někomu pomoct, i když ho pohltí trošku jiná dimenze než základní výzkum, ta přišla vlastně až hodně později. Ta mě dovedla takříkajíc z akademie věd do firmy Sotio.

Už několikrát jsem slyšel s obdivem říkat, že Sotio je v české kotlině svého druhu zjevení. Je to tak?

Úspěchem Sotio je sám fakt, že je zdaleka největší profesionálně vedenou biotechnologickou firmou v Česku, pořád rychle roste a rozšiřuje své aktivity v zahraničí. Dříve v Česku v podstatě žádný biotech neexistoval. Nebylo moc toho, nač navazovat, v řadě oblastí nám chyběli odborníci či potřebné mezinárodní zkušenosti. Díky financování, které máme ze skupiny PPF, se nám podařilo rozjet řadu projektů a postavit silný mezinárodní tým složený z kolegů ze sedmnácti různých zemí. Sotio i díky svým globálním ambicím vychovalo silnou generaci českých profesionálů, kteří dokážou vyvíjet biologická léčiva. Ve svém týmu mám talenty o deset či patnáct let mladší. Z pohledu publikační činnosti v uznávaných mezinárodních vědeckých časopisech máme silný tým kolem Jitky Fučíkové. Spolupracujeme s řadou jiných firem či s univerzit. Ve Francii či Británii zařadili námi vyvinuté látky do svých vědeckých projektů. Máme rozjeté vlastní klinické studie s pacienty. To jsou tři oblasti, na něž se v zahraničí dívají, než vás vezmou vůbec v potaz. Takže fakt super.

Když se podíváte na motivaci dnešních středoškoláků, co byste doplnila do jejich výuky?

Jednou na gymnáziu jsem dávala přednášku o tom, co je to věda, a jak pomáhá léčit rakovinu. A viděla jsem ve finále strašně nadšené studenty, kteří do té doby vlastně postrádali praktický pohled na to, proč se do nich hustí biologie a chemie. Nevěděli, k čemu jim to může někdy být. Kdyby třeba školy nechaly různé odborníky, aby studentům povyprávěli o tom, co je možné s jakým předmětem v praxi dělat, udělaly by pro jejich studijní motivaci strašně moc. Jak by na střední škole mohli mít ponětí, co to vlastně je být vědcem, když jim to neřekne někdo z praxe? Mnohé by hodně bavilo s vědou začít.