Fascinující rozhovor s Milenou Moulisovou, sportovní odbornicí, která nám přibližuje jedinečnou cestu k harmonii ve světě sportu. V tomto inspirativním povídání objevíte, jak spojení těla a mysli formuje výkonnostní úspěchy a osobní rozvoj sportovců. Milenin přístup nám ukazuje, že skutečná síla leží v rovnováze mezi fyzickým a duševním zdravím.

Mileno, jste šéftrenérkou dětí a mládeže v ČBF, ale díky svému odbornému vzdělání a zkušenostem napříč sportem a trénováním dětí máte široký pohled nejen na basketbal, ale i na obecné aspekty trénování dětí v rámci organizovaného a soutěžního sportu. Proto si dovolím otázky směřovat více obecně.

Zajímá mě váš pohled na vzdělávání trenérů v ČR. Máte pocit, že mají dostatek možností pro svůj profesní rozvoj?

Určitě ano. Tato doba přinesla spoustu možnosti využití zdrojů, zejména v oblasti online. Zároveň u nás v ČR existují možnosti propojování se s různými sporty, kdy lodivodem společného vzdělávání je Unie profesionálních trenérů. Otevřely se také možnosti mezinárodní inspirace. Vzdělávat se trenéři mohou v podstatě na každém kroku – ve sportu, v businessu, od svých dětí, v kultuře apod.

A mohou se touto prací trenéři uživit? Jak se vyrovnávají s tím, že často jde o dobrovolnou nebo méně placenou činnost, kterou vykonávají většinou ještě vedle svého zaměstnání?

Mohou i nemohou. V profesionálním sportu je to samozřejmě o konkrétním odvětví. U amatérských či poloprofesionálních trenérů je to různé. Pokud je trenér mladý, bez rodiny, závazků, má střechu nad hlavou, tak mu stačí určitý obnos a bude spokojený, ale na druhé straně jsou trenéři, kteří mají rodiny, hypotéky, spoustu povinností a potřebují k živobytí mnohem více. A právě tyto trenéry drží u sportu většinou jejich vášeň a láska ke sportu a tuto činnost berou to spíše jako poslání.

Co je tedy tím hlavním posláním trenérů dětí?

Trenér by měl v prvé řadě probudit u dítěte zájem o sport a pomoci mu vybudovat k němu vztah. Trénovat ho a zlepšovat tak, aby se vždy chtělo na trénink vrátit a ideálně odcházelo sice ve zpoceném tričku, ale s úsměvem a s pocitem, že se něco naučilo a že si to užilo. Já velmi ráda říkám trenérům basketbalu, že by měli zasáhnout vždy TĚLO, SRDCE I MYSL svěřenců.

Jak vnímáte uznání ze strany rodičů?

Obecně bych se spíše klaněla k tomu, že je zatím spíše nedostatečné, ale na druhou stranu považuji za nespravedlivé odpověď zobecňovat. Ano, znám mnoho klubů a trenérů, kteří mají skvělé vztahy s rodiči. Jejich ocenění, podpora a uznání jsou zjevné. Nicméně, domnívám se, že existuje prostor pro zlepšení. Avšak toto zlepšení musí být založeno na vzájemné spolupráci. Často se stává, že rodiče nemají potřebné informace, neznají prostředí ani roli. V takových situacích si často utvářejí svůj vlastní názor, mnohdy i na základě informací z internetu a podobně. Bohužel, někdy se také dostávají do role odborníků, což může být problematické.

Pokud má klub stanovenou koncepci a pravidla předem, rodič i dítě jsou seznámeni s tím, co klub očekává a jaké hodnoty jsou důležité, například zdraví a otevřená komunikace. Tím pádem se konfliktním situacím předchází a udržuje se určitá forma prevence.

Často se setkávám s tím, že rodiče tápají, protože stanovená pravidla neznají.

Když klub nastaví efektivní komunikaci s rodiči a trenéři věnují čas pravidelnému a včasnému dialogu s rodiči, nikoliv až v případě problémů, jsem přesvědčená z vlastní zkušenosti, že to může fungovat. Ano, vždy se může objevit individuální rozpor, ale ten lze vysvětlit a vyřešit. Můžete si s rodiči stanovit pravidla tak, aby k podobným situacím nedocházelo.

Rodiče zastávají významnou roli ve sportování svých dětí nejen z hlediska nezbytné podpory, ať už materiální nebo psychické, ale také tím, že věnují spoustu času odvozy svých potomků na tréninky, utkání a závody. Svým aktivním či pasivním životním stylem navíc formují vztah svých dětí ke sportovní aktivitě a slouží jim jako vzor. Nebylo by tedy vhodné zaměřit se i na jejich vzdělávání v této oblasti?

Ani tato oblast nezůstává stranou. Již zmíněná Unie profesionální trenérů pořádá pravidelné konference a diskuse s názvem Dialogy. V basketbalu aktuálně pracujeme na projektu Bez Faulu, který se zaměřuje celkově na podporu a zlepšení sportovního prostředí, takže i na rodiče. Inspirujeme se i ve světě a navzájem spolupracujeme, máme například podepsané memorandum s mezinárodní organizací ICOACHKIDS. Obecně bych téma rodičů uzavřela tím, že zásadní je, aby své děti podporovali v jakékoliv situaci, ať už prohrávají nebo vyhrávají a byli tu pro ně jako ta největší opora. Jejich sportovní rozvoj pak nechme na trenérech.

V úspěšném sportovním prostředí Norska sportuje až 93 % dětí. Podle norských reprezentantů je klíčovým faktorem úspěchu týmový duch a důraz na radost ze sportu před soutěživostí. Děti do 13 let sice mohou soutěžit, ale není sledováno, kdo obsadí první, druhé nebo třetí místo. Norští trenéři zdůrazňují: „Chceme, aby si děti hrály. Aby se rozvíjely sociálně. Aby nepřehlížely radost z vlastního sportování.“ Zdá se, že v České republice máme nastavené priority opačně. Česká společnost je orientována na dosahování výsledků, a to nejen ze strany klubů a trenérů, ale i ze strany rodičů a samotných sportovců. Jak to vidíte vy?

Ano, Skandinávie a obecně Norsko mají jasně definovaný směr a priority, které jsou určeny státem. To je zásadní rozdíl oproti situaci, kterou momentálně vnímám u nás.

Pokud se stát bude zaměřovat na prevenci zdraví, podporu pohybu a další hodnoty, mohou se na tyto cíle odkazovat i sportovní svazy, kluby a trenéři. Je to vlastně o tom, kam směřují priority a vize nastavené státem. Tento rozdíl je klíčový a zásadní.

Co se týče výsledků, jsem přesvědčená, že soutěže a umístění by neměly být rušeny a že je důležité, aby děti měly možnost soutěžit již od útlého věku. Nicméně je klíčové, jakým způsobem trenéři předávají hodnoty a priority svým svěřencům. Trenér by neměl klást důraz pouze na výsledky a vítězství, ale měl by zdůrazňovat primárně důležitost hodnot jako jsou fair play, vzájemná spolupráce, komunikace a chválit zlepšování. Měl by ocenit úsilí a pokrok každého hráče a tím jim jasně ukázat, co je v životě skutečně důležité. Proto si myslím, že není správné jednoznačně zakazovat nebo ignorovat výsledky, ale spíše správně komunikovat a předávat hodnoty, které jsou pro nás prioritní.

V Čechách existuje mnoho jednotlivců a firem, kteří se velmi snaží podpořit sportovní rozvoj, jako je například Gymnathlon, Šest hodin, Lokomoce, Trenér dětí a mnoho dalších. Tyto subjekty mají skvělé záměry a směřují správným směrem, jen je to více rozmělněné.

Mám dojem, že v naší zemi převažuje tendence k brzké specializaci oproti celosvětovým trendům, což vede ke ztrátě všestranného sportovního rozvoje u dětí. Podle odborných studií sportovci, kteří se specializovali již v mladém věku, často zažívají zkrácené období vrcholové výkonnosti. Jak by mohla být změněna tato tendence a jak zajistit, aby tréninky odpovídaly věku dětí, udržela se všestrannost a minimalizovaly rizika zranění nebo předčasného vyhoření?

Máme jasně definované pilíře pro trenéry pracující s dětmi do deseti let, kde klademe obrovský důraz na všestrannost. Kurzy se zaměřují na propojení komplexního rozvoje s basketbalovou přípravou. Je důležité mít koncepci, která podporuje všestrannost a akceptuje, že dítě může provozovat více sportů. Chceme postavit silné základy pro dlouhodobý rozvoj sportovce. Specializace přichází až později, po zajištění všeobecné pohybové průpravy. Rodiče by měli být prvními, kteří dítěti ukážou cestu ke zdravému životnímu stylu. Školka může hrát také důležitou roli, dále pak tělesná výchova na základních školách by měla mít dostatečný prostor a kvalitu. A pokud se vrátíme k té všestrannosti a kompenzaci, tak ta by sportovce měla doprovázet celou jejich kariéru a vlastně i celý život.

Myslíte si, že jsou děti v současné době správně vzdělávány, aby chápaly, že neúspěch ve sportu není pouze prohrou, nýbrž i cennou zkušeností, která je posouvá dál? Narazila jsem na informaci, že v Kanadě se děti nejprve několik let učí přijímat porážky, aby následně získaly schopnost pracovat jak s prohrou, tak s vítězstvím.

V tréninkovém procesu je mnoho faktorů rozvoje, ale jedním z klíčových je přístup k chybám. Už od samého začátku je důležité vnímat chyby jako součást učení a zlepšování. Nicméně není správné jen dokola opakovat, že vše je v pořádku, ani přehlížet chyby. Setkala jsem se s přístupem, kdy se děti neustále chválí, což podle mě není optimální. Důležité je najít správný čas pro hodnocení a poskytnout konkrétní zpětnou vazbu a radu, která hráči pomůže. Trenér by měl komunikovat nejen samotný výsledek, ale hlavně samotný proces a konkrétní kroky, které hráč může udělat pro zlepšení. Pochvala by měla být udělena nejen za úspěch, ale i za snahu a pokusy napravit chyby. Chybování je součástí učení.

Jak udržet u dítěte motivaci v době překážek jako jsou zranění, růstové problémy, rodinné situace, psychické problémy?

V případě zranění je důležitá komunikace s dítětem, aby se mu sdělil plán léčby a rehabilitace jednoznačně a bez přehnaného optimismu i pesimismu. Bavím se o žákovském věku. Dítě potřebuje mít jasný cíl a plán, co ho čeká v léčbě a po návratu k aktivitě, což mu může pomoci udržet mentální stabilitu. Trenéři by měli zasáhnout nejen do fyzické přípravy, ale i do mentálního rozvoje sportovce, s hráčem komunikovat a poskytnout mu potřebnou psychickou oporu. Navíc vždy záleží na tom, jaký vztah si hráč ke sportu a ke komunitě vytvoří, od toho se odvíjí síla kritické okamžiky překonat.  Kolektivní sport v tom má výhodu. Emoce a vášeň jsou klíčové a pokud nezasáhnu srdíčko nebudou tam vůle, důvěra ani radost a tím pádem ani taková motivace.

V České republice zaznamenáváme vynikající sportovní výkony mládeže, ale přechod do starších kategorií nám již tolik nesvědčí. Ve věku kolem 17 až 18 let se snižuje počet sportovců ve všech sportovních odvětví přibližně o 70 až 80 procent. Co by mohlo přispět ke zlepšení této situace?

Domnívám se, že to, co pozorujeme, není trend, ale spíše realita, která je částečně přirozená a vždycky tu bude. Nicméně existuje určité procento, které lze ovlivnit, a to právě těmi opatřeními, o kterých jsme diskutovaly. Mít plán a koncepci je klíčem k úspěchu, stejně jako budování vztahu dítěte ke sportu a pohybu již od samého počátku. Důraz na zlepšování je samozřejmě také důležitý, ale zásadní je způsob, jakým děti hodnotíme a motivujeme. Pokud má dítě vytvořenou emocionální vazbu a vášeň ke sportu, nemáme se čeho obávat. A o to bychom se společnými silami měli snažit.

Mileno, tato myšlenka je krásným shrnutím na závěr. Věřím, že náš rozhovor vyzní pozitivně a přinese inspiraci rodičům, trenérům a všem přátelům sportu.