Ilustrátorka a autorka knih s výjimečným konceptem Lenka Blažejová má potřebu hledat v životě hlubší smysl. Má to štěstí, že našla práci, která ji naplňuje, protože právě hluboké prožívání a empatie jí v kreativní profesi pomáhají.

Proč svět nutně potřebuje citlivé INTROVERT(k)Y – tak zní podtitul vaší nové knihy Cíťa. Proč tedy svět nutně potřebuje citlivé INTROVERT(k)Y?
Bez introvertů a citlivek by byl svět určitě chudší a méně barevný. Bylo by v něm méně krásy, hloubky a kreativních nápadů. Ty se totiž nejčastěji rodí o samotě. A možná právě tyto nápady můžou pomoci v dnešní přelomové době, kdy svět čelí mnoha problémům a výzvám.

Tím, že je naše nervová soustava citlivější na vzruchy a náš mozek na dopamin, potřebujeme více času a prostoru naše vjemy zpracovat. Proto můžeme obzvlášť v dětství a dospívání působit na okolí trochu „mimo“, zasněně a plaše. Málo sebevědomě a průrazně. Býváme často podceňováni a pochybujeme o sobě. Míváme silného vnitřního kritika, který nám nedovolí se projevit. Pak stojíme stranou sami s pocitem, že je s námi něco v nepořádku, nebo velkou část naší energie věnujeme tomu, abychom zapadli.

Pro mě byla v tomto směru oči otevírající kniha Ticho – Síla introvertů ve světě, který nikdy nepřestává mluvit od Susan Cain. Když jsem ji před lety četla, uvědomila jsem si, že jsem ráda taková, jaká jsem. Knížka je velmi komplexní a ukazuje introvertní povahu jako dar, dokládá to různými vědeckými studiemi a příběhy slavných žen i mužů, kterým se podařilo uspět právě díky této povaze. Je mi jasné, že každý nebude číst takto rozsáhlé publikace, a i proto jsem vytvořila Cíťu, která je hodně vizuální, osvětová, nízkoprahová, na pomezí komiksu a populárně­‑naučné literatury. Chtěla jsem, aby moje knížka byla podporou pro nás pro všechny, kdo to máme podobně, abychom uvěřili své vnitřní síle. A aby dalším lidem pomohla nakouknout do našeho světa a prožívání.

Introvertní a extrovertní osobnostní typ jako první popsal švýcarský psycholog Carl Gustav Jung. Zjednodušeně se dá říct, že extroverti se nabíjejí podněty zvenčí a introverti zase zevnitř. Později americká psycholožka Elain Aron zkoumající introverty objevila tzv. vysokou citlivost, která se z velké části překrývá s introverzí. Mezi vysoce citlivými lidmi je prý zároveň asi 30 % extrovertů. Naše barevné a mnohovrstevnaté osobnosti nejdou tak jednoduše rozdělit do nějakých škatulek. Nicméně mě osobně to pomohlo uvědomit si, že nejsem sama divná. A že tento povahový rys je neutrální. Jde spíš o to, naučit se s ním pracovat. Že přináší určitá rizika, ale i velká obdarování.

Sama jste typ citlivého introverta. Co vám osobně to v životě přineslo v tom pozitivním?
Mám potřebu hledat v životě hlubší smysl. A mám to štěstí, že jsem našla práci, která mě naplňuje. Hluboké prožívání a empatie se skvěle hodí do kreativní profese. Ale když se mi nedaří, tak mě to zase více zasahuje. Ráda se zabývám různými tématy do šíře, nechávám se vést intuicí. Je mi blízký spirituální pohled na svět. Ten mi pomohl hlavně v těžších životních obdobích. Také jsou pro mě hodně důležité blízké vztahy. Považuji za zázrak, že mám rodinu, po které jsem vždy toužila.

Zároveň jsem ráda, že jsem v průběhu života objevila, jak se sebou zacházet. A že žijeme v tak luxusní době, kde se můžeme zabývat svým nitrem.

Kdo vám pomohl se v sobě vyznat a najít si vlastní cestu?
Je to dlouhá cesta a myslím, že to je práce na celý život. Druhý stupeň na šedivé komunistické základce a dospívání byly náročné. Přechodem na střední grafickou školu, kde byli všichni podobně divní, začalo v mém životě svítat. To prostředí bylo úžasně podnětné. Byla tam spousta učitelů, co svojí prací žili. Navíc v druháku přišla revoluce. Zrušili nám běžné vyučování, chodili k nám na besedy inspirativní lidé. Bylo to euforické, nadějné i křehké období, které mi dalo opravdu hodně.

Během života mě ovlivnila spousta lidí. Je mi blízká psychologie, hudba, četba, víra, umění. Hodně mi pomáhá můj muž, se kterým můžu sdílet to, co se ve mně děje. A v posledních letech mě hodně formovalo navštěvování arteterapeutických seminářů u Kamily Ženaté. Arteterapeutický přístup mi pomáhá při emočním zahlcení. Přijde mi, že se zvýšenou citlivostí se pojí i určité tragické sebeprožívání. Když kreslím a píšu o svých vnitřních stavech, vidím je pak z nadhledu a můžu se jim pousmát. Ve svých knihách mám potřebu vnášet hravost a lehkost do tíhy a beznaděje. Uzdravovat (se) skrze tvoření. Na jaře mě fascinují zranitelné pupeny a výhonky, které se derou na svět bez ohledu na zimu a chlad. Já se tou dobou narodila a připadám si často podobně.

Jaký byl váš dětský sen o budoucí profesi?
Bydleli jsme v malém bytě s obrovskou knihovnou. Moc ráda jsem kreslila a rodiče mě v tom hodně podporovali. Táta učil celý život na Hellichovce typografii a kaligrafii. Zároveň pracoval doma, graficky upravoval hlavně knížky. Tehdy nebyly počítače, lepily se papírové makety a podle nich se pak knížky v tiskárně vysadily. Takže se u nás válely různé abecedy, já tátu napodobovala a vytvářela svoje knížky. Taky mě vodil často ke kamarádům ilustrátorům a do knihovny. Knížky prostě miluju už od dětství. Takže jsem to měla celkem jasné, už tehdy jsem chtěla být typografkou a ilustrátorkou dětských knih. Máma zas učila výtvarku na tehdejší zušce a připravovala mě na přijímačky na střední školu.

K vlastním autorským knížkám to byla ale ještě dlouhá cesta. Největší výzvou bylo právě si víc věřit a odvážit se vyjít se svojí tvorbou ven. A předtím si vůbec dovolit svobodně tvořit… Jsem ráda, že se už nebojím kreslit, což se mi stalo po vysoké výtvarné škole. Hodnotící prostředí se propojilo s mým vnitřním kritikem. Na druhou stranu mám radost, že se moje grafické vzdělání nakonec protlo se zájmem o duši a výtvarná zkratka, určitá vizuální údernost čtenáře oslovuje.

Věřím, že nikdy není pozdě s něčím začít. V tom mě inspirovala třeba Edith Eva Egerová, americká židovka maďarského původu, jejíž prvotina Máme na vybranou vyšla, když bylo autorce devadesát. Jde asi o nejsilnější knihu, co jsem kdy četla. V mládí přežila koncentrační tábory, pak emigrovala, měla rodinu, žila normální život. V padesáti se stala terapeutkou a pomohla spoustě lidem.

Vaše Rudá knížka se stala skvělým rádcem a pomocníkem pro dospívající dívky. Kdo by si ji ještě měl přečíst? Jak vás napadlo pustit se právě do tak citlivého tématu a jaká knížka provázela na cestě dospíváním vás?
Moje rudá knížka je určena komukoli, nejen dospívajícím dívkám. Dostala jsem se ke grafické úpravě a sazbě vícero knížek o menstruaci a zjistila jsem, o jak poutavé téma jde, co se týká historie a tzv. cykličnosti. A o jaký zajímavý komplexní proces hormonálních proměn se jedná. V té době jsme s dětmi četli Velkou knížku čůrání od Jaromíra Plachého, což je hravá a vtipná komiksová knížečka. Přišla mi škoda, že neexistuje podobná knížka v odlehčeném tónu zase pro ženy, protože vnímám, že i v dnešní době je menstruace zatížená různými předsudky a nezájmem.

Za životní paradox považuji, že můj táta graficky upravil obálku knížky Děvčátka, na slovíčko, což jsem zjistila teprve nedávno. Tato knížka vyšla v mnoha vydáních a v obrovských nákladech, jako jedna z mála se věnovala dospívání a sexuální výchově. Ale šlo jen o čistě technický lékařský popis. Na tu dobu byla pokroková, protože o těchhle věcech se prostě nemluvilo, byly tabu. Jako dívka jsem se o menstruaci dozvěděla právě z téhle knížky, dala mi ji máma. Knížka mě tehdy zaujala, ale když jsem si ji po letech přečetla, přišlo mi docela smutné si uvědomit, v čem jsme vyrůstali.

Máte na knihu nějaké kuriózní ohlasy?
Když jsem u nás na malém městě jednou jela na koloběžce a zrovna přemýšlela, jestli má smysl dělat dotisk knížky, zastavila mě jedna žena a ptala se mě, jestli jsem její autorkou. Že je u nich doma hodně oblíbená a že ji i koupila kamarádkám těsně před přechodem jako dárek. Taky jsem se doslechla, že v Dobré trafice na Korunní, kde moje knížky prodávají, se na jednu složilo několik školaček.
To mě dojalo.

Nejvíc v paměti mám ohlasy na poslední knížku Cíťa, kterých bylo nespočet. Jeden muž prý koupil knížku dceři, pak se začetl a zjistil, že je o něm, tak pořídil ještě další čtyři pro své blízké okolí jako vysvětlení, kdo vlastně je. Mám i ohlasy od dětských psychologů, kteří s knížkou pracují s dětmi i rodiči. Hluboce se mě dotklo, když mi jedna psycholožka řekla, že knížka pomáhá jejím dospívajícím sebevražedným klientkám.

Kromě toho, že sama píšete, knihy také ilustrujete a vydáváte…
I když jsem vystudovala výtvarné školy, tak o tom, co dělám, hodně pochybuju. Roky se věnuji hlavně grafickému designu, za ilustrátorku se nepovažuju, natož za spisovatelku. Mé knihy vznikají spíše punkovým způsobem doma „na koleně“, proto mě letos obrovsky překvapila nominace Cíti za literární část v knižní soutěži Zlatá stuha. Být mezi prestižními a velkými nakladateli je pro mě velká pocta.

Ilustraci se věnuji posledních pár let, protože výtvarně doprovázím svoje knížky. Moc mě baví a dává smysl tvořit knížku komplexně jako celek. Moje knihy vznikají organicky, když se nějaké silné téma hlásí o slovo. Dělám je z části jako svou osobní terapii. Protože prostě musím. Kdyby o ně nebyl zájem, tak bych asi tvořila pro sebe. Hledám protnutí mojí osobní cesty s vydavatelským a marketingovým procesem, který je opravdu náročný. Jde o dvě naprosto odlišné polohy. Musím se přepnout z absolutního vnitřního ponoru, když knížka vzniká, do úplného opaku, kdy je potřeba s ní vyjít do světa a prodat ji. Ale funguje to, což mě vždy překvapí, tak se učím za pochodu a pokračuji dál.

Není mi vůbec vlastní chodit do médií a prezentovat se. Beru to jako osobní výzvu. Chci být přítomná všem částem procesu vzniku knížky. Hodně mi to připomíná těhotenství a porod. Tím jsem se utěšovala po křtu Cíti, kdy jsem byla vyčerpaná, podobně jako v šestinedělí. Všechno ale samozřejmě nechci dělat sama. Mám radost, že mě oslovil Albatros, který zastupuje některé malé nakladatele v zahraničí a bude nabízet Cíťu k vydání v dalších zemích.

Český knižní trh, kde si jen distributor bere mezi padesáti a šedesáti procenty, mi nepřijde pro autory příznivě nastavený. V posledních letech se zdražil papír a na lidi, co na knize pracují, už moc dílů z koláče nezbývá. Psaním se prý u nás uživí jen zlomek spisovatelů. To je jeden z důvodů, proč knížky vydávám sama. Nesu riziko, jdu s kůží na trh, ale je mi to bližší. Zároveň to vyplynulo přirozeně, protože jako grafická designérka jsem pracovala na spoustě knih. Ve světě prý stoupá počet kvalitní literatury vydávané samonákladem. Uvidíme, jak se vyvine zde.

Jaká fáze procesu při práci na knize vás baví nejvíce?
Nejvíc miluji tu počáteční fázi vznikání. Právě to introvertní intuitivní ponoření a plynutí… Jdu tmou, nevím kam, jako by mě něco vedlo. Cítím léčivé, někdy až posvátné napojení. V téhle fázi čtu spoustu knížek, do toho píšu zajímavé myšlenky, kreslím náčrtky. Objevuji, zkoumám a sleduji, jak se z tvůrčího chaosu něco tušeného formuje. Pak už zbývá „jen“ se tou hromadou probrat, škrtat, mazat a knížku dodělat. Poslat ji redaktorce, korektorce, zkušebním čtenářům. Připravit crowdfundingovou kampaň a vybrat peníze na tisk. A mnoho dalších věcí, ale i tak mě to nesmírně baví.

Vaše první kniha byla velmi osobní. Co provázelo její vydání?
Dokud byly děti malé, dělala jsem spíš na menších grafických zakázkách. Když povyrostly, toužila jsem pracovat na nějakém větším smysluplném projektu. A pak ke mně přišel nápad vytvořit na základě vlastní zkušenosti tvořivý deník pro ženy, které přišly o miminko. Právě kreslení a psaní mi nejvíc pomohlo projít zármutkem a vyrovnat se se ztrátou miminka. Jde o tabuizované téma, které se týká každého čtvrtého těhotenství. Svůj projekt jsem dala na Startovač, zveřejnila jsem tehdy svůj příběh, bála se reakcí, nečekala velký ohlas. Byl to pro mě takový osobní coming out. V následujících dnech přišla obrovská lavina podpory, která mi absolutně vyrazila dech, psala mi spousta žen… Cílová částka se vybrala hned čtvrtý den a díky tomu jsem mohla deník vytisknout a vydat. Doteď různé organizace deník šíří po celé ČR.

Máte v hlavě nějaký nový nápad, který byste ráda realizovala?
Ano. Mělo by to být něco mezi knížkou a pracovním sešitem pro děti a dospívající, kterým se rozvádějí rodiče. Zpracovávám tak zase vlastní téma. Rozvodem jsem prošla jako dítě. Byla jiná doba, o pocitech se vůbec nemluvilo. Tím pádem mi nikdo nevysvětlil, co se děje. Vůbec jsem nerozuměla tomu, proč se rodiče hádají a táta se odstěhoval. A nevěděla, co s tím. Všechny ty děsivé pocity jsem obrátila dovnitř. Myslím, že nikdo nevěděl, co vlastně prožívám, včetně mě. Navenek jsem byla vzorná hodná holčička, ale uvnitř jsem se nenáviděla. Bylo to nejnáročnější období v mém životě. Jsem vděčná, že se teď tímto tématem můžu zabývat. Není to ale jednoduché, hodně to se mnou pracuje. Něco ve mně z té doby zamrzlo. Jak se tou bolestí prokousávám, kreslím a píšu, jak to zkoumám a postupně zpracovávám, je mi lehčeji. Jsem zvědavá, co z toho vznikne. Dočetla jsem se, že rozvod může být těžší na zpracování než smrt blízkého člověka. To můžu potvrdit. V hloubi duše ale věřím v sílu kreativity a vnitřní regenerace psychiky. V úzdravné mechanismy přírody a naše zdroje.

Lenka Blažejová
Cíťa, introvertka, grafička, ilustrátorka, autorka komiksové Mojí rudé knížky: hravě a nevážně o menstruaci a tvořivého deníku Mému miminku: Průvodce po ztrátě miminka, máma dvou dětí a tří „andílků“. www.blaze.je