Kvalitu ve vzdělávání vidí každý možná v něčem trochu jiném. Jaká je tvoje filozofie a na jakých základech podle tebe stojí dobrá škola?
Začnu tím, co se povedlo realizovat v našich školách. Moc se mi líbí propojenost. Nechci použít klišé jako rodinné prostředí, ale je to fakt. Všichni se u nás navzájem znají – rodiče, učitelé i děti. Dítě z druhé třídy se klidně baví s páťákem, a naopak. Všichni jsme na jedné lodi, v rámci Královských škol fungujeme jako jedna parta, a to se mi líbí. Střední škola, která se stala součástí nedávno, bude taky taková, ale čeká nás ještě hodně práce. Bilingvní školy s takovým konceptem u nás nejsou běžné. Kromě toho, že se naše děti učí v krásných prostorách, je jich pouze patnáct ve třídě, mají kvalitní pomůcky, je ta kvalita především v lidech. Naši učitelé dokážou děti zaujmout, vtáhnout je do děje. Osobně mám rád energické lidi, kteří se sami umějí nadchnout, a to nadšení pak předávají dál. Bez té energie to nejde. Když učitel nedokáže předat kus svého nadšení dětem a nepoblázní je svým napůl hereckým výkonem, je to většinou úplně k ničemu. Informace si děti dokážou v dnešní době najít samy. Ale osobnost učitele je musí inspirovat a strhnout. Díky tomu se rychle vytříbí, o co to dítě zájem opravdu má a co jej ani s dobrým učitelem bavit nebude. Když dítě zájem neprojeví, tak nejspíš tudy jeho cesta nevede, ale nadchne se v jiném předmětu. Když mi učitel řekne, že děti neposlouchají, tak se někde děje chyba a s největší pravděpodobností není v dětech. Každé dítě se zaposlouchá, když vidí zájem. Většinou chce zjistit, co toho člověka na jeho oboru tolik baví. Je potřeba přirozená autorita a vize. Taky mám rád mužský prvek ve školství a myslím si, že je potřeba vrátit profesi větší prestiž. V tom globálním prostředí je to hodně těžké realizovat. V naší bublině jde všechno určitě snadněji.
Vráťme se na začátek tvého osobního příběhu spojeného se vzděláváním – jak jsi fungoval ve škole ty? Přece jen jsme vyrostli v klasickém systému přeplněných tříd a nesmyslných pravidel…
Já jsem systém obcházel, jak jsem jen mohl. Měl jsem potíže v každé škole. Od malička to byl v první řadě boj s autoritami, a k tomu dyslexie navrch. Rodičům jsem asi úplnou radost nedělal vzhledem k tomu, že maminka byla učitelka a moji tři sourozenci přirozeně studijní typy. Navíc čím jsem byl starší, tím víc mě bavily holky a sport. Škola šla úplně mimo můj okruh zájmů. Nikdy jsem navíc netíhnul k akademickým výšinám. Neměl jsem pocit, že potřebuji vystudovat nějakou vysokou školu. Bylo to nejspíš hlavně tím, že jsem ještě nevěděl, kam směřuji. Neměl jsem vyhraněný vztah k žádnému oboru. Jsem čtvrté dítě a moji sourozenci byli vždycky mými vzory. Jeden z bratrů je lékař – kardiochirurg a anesteziolog, druhý pracuje v IT, sestra je historička umění. Celý život jsem je doháněl, ale ne v tom vzdělání, spíš jsem vždycky chtěl být dospělý jako oni a některé věci jsem přeskakoval. Chtěl jsem o to dřív pracovat, vydělávat peníze, řídit auto. Chtěl jsem to, co mají oni, a nepřišlo mi to vůči mému věku špatně, ale bylo to špatně. To vím až teď…
Co bys chtěl studovat dnes?
Teď jsem ve fázi, že mě zajímá všechno. Ztratil se ten vnitřní neklid a imponuje mi poslouchat, vnímat a učit se od lidí.
A jak ses dostal k podnikání v oblasti vzdělávání?
Nemám takovou tu klasickou odpověď, která by se možná dala čekat. Něco v tom smyslu, že se mi narodily děti a já si začal uvědomovat nedostatky českého školství a chtěl s tím něco udělat. Ten příběh začal daleko dříve a úplně jinak. Popravdě jsem se k tomu dostal jak slepý k houslím. Seznámil jsem se před šestnácti lety s jedním podnikatelem, který tenkrát ve své škole chtěl osvěžit styl a já jsem v něm vzbudil dojem, že bych to dokázal. Představil mě na své Obchodní akademii paní ředitelce s tím, že pro ně budu dělat PR. Přiznám se, že jsem tenkrát o školství moc nevěděl. Hodně rychle mě ale ta výzva chytila a začal jsem jednat s magistrátem, s úřady, získal jsem dotace a povedlo se nám společně tu školu hodně pozvednout. A až tam jsem zjistil, že mě ten obor neskutečně baví. Přišel jsem na to, jak komplexní oblast to je a že to není vůbec jednoduchá disciplína. Ta komplikovanost mě bavila možná nejvíc. Hodně jsem se toho naučil, ale ne na všech věcech jsme se s majitelem shodli. Chtěl jsem práci dělat dobře a po svém, záleželo mi na jiných hodnotách než jemu, a tak jsem se rozhodl jít svou cestou.
Kam ta cesta vedla?
V té době jsem si myslel, že už toho vím hodně. A tak jsem chtěl začít tím zdánlivě nejjednodušším a zařídit si mateřskou školu. Měl jsem pocit, že na tom nic není. Stačí jen prostor a vybavení. Vůbec mi tenkrát nedošlo, kolik příprav a profesní odbornosti je potřeba. Dnes už vím, že mateřská škola je hrozně důležitý dílek do skládačky. Je to vstupní brána do světa vzdělávání a pro toho malého člověka to má obrovský význam. Aby poznal, jak to celé funguje, jak se chovat ve společnosti. A to když nedostane v kvalitní podobě, nemusí své vrstevníky nikdy dohnat. Může se stát, že dítě začíná poznávat sociální vazby v kolektivu až v době, kdy už by se mělo v prostředí orientovat, a je pak v daleko větším stresu. Když přijde na základní školu, učí se k tomu i další věci a jeho práce je najednou dvojnásobná. Tohle jsem si zpočátku vůbec neuvědomoval. Mateřskou školu jsem si představoval spíš jako dětský koutek. Šli jsme do toho s tehdejší partnerkou a spojili se s jedním investorem, který se rozhodl nový projekt podpořit, ale bohužel se mu nedařilo v podnikání, jak si představoval, a na mě pak zůstaly všechny závazky. Sháněl jsem peníze, kde se dalo. Zrekonstruovali jsme dost nákladným způsobem prostory pronajaté od magistrátu a nebylo jednoduché to ustát. Věřil jsem, že počáteční těžké období překonáme a koncept bilingvní školky bude fungovat. Měli jsme v té době jen jednoho rodilého mluvčího, sami jsme s mou partnerkou uklízeli a vydávali svačiny. Já jsem mezitím běhal po úřadech a vyřizoval všechny ty akreditace a hasil potíže se zdroji. V určité fázi jsem si dokonce půjčil peníze i od bratra a koupil za milion a půl hračky i nábytek. Od té doby byl můj bratr jedním ze společníků. Než se z nás stal fond, byli jsme jen čtyři společníci.
Co bylo impulzem k tomu otevřít i základní školu?
Každý rok opouštěla naši mateřskou školu celá třída dětí a rodiče za mnou chodili s tím, že chtěli poradit, kam s dítětem do bilingvní základní školy. A to byl problém, protože v běžné škole máte cizí jazyk až od třetí třídy, v těch mezinárodních zase není čeština. Tak mě rodiče našich dětí přirozeně navedli na projekt základní školy. Společníci byli zpočátku proti, protože už nám všechno dobře fungovalo a já jsem vymyslel další projekt, kam bylo potřeba jen na rekonstrukci investovat 25 milionů. Zhruba po osmi letech fungování mateřské školy jsme se ale společně rozhodli. Najednou to bylo úplně jiné podnikání. Bylo to v něčem jednodušší. Už jsem věděl, na koho se obrátit, měl jsem vybudované kontakty. V té době už jsem byl přece jen dvanáct let v oboru. Ekonomicky to bylo taky samozřejmě úplně jiné, protože jsem měl za sebou už jeden dobře fungující projekt. Chtěl jsem rovnou devět tříd, ne jen pět, aby se naše děti nedostaly za čas do stejné situace a neměly kde pokračovat ve stejném systému.
Tvé dvě děti jsou zatím v mateřské školce…
Ano, Pepina i Edík se zatím vzdělávají v naší školce. Edík měl v srpnu šest, ale školák bude až příští rok. Děti dělají do první třídy přijímačky, kterým říkáme zjišťování studijních předpokladů. V rámci jednoho dopoledne je formou hry nenápadně testujeme. A není to ani tolik kvůli nám, ale kvůli těm dětem, abychom je nezavlekli do systému, který by ony odnesly například zdravotně. Pokud dítě nestíhá tempo třídy, je to spíš destruktivní forma výuky než motivace. Kapacita je ale bohužel omezená. Otevíráme jen dvě třídy, což je třicet dětí, a hlásí se nám jich dvě stě.
Pokud se to dítě do první třídy nedostane, jde potom přihlásit se do druhé?
Ano, je to možné. Stává se, že některé děti na to třeba nestačí nebo se odstěhují. Máme hodně bilingvních rodin, které cestují po světě. Pokud k nám dítě přestoupí z jiné školy, má zvýšenou dotaci angličtiny a přidělený asistent pomůže s tím, co dělá potíže. Snažíme se pro prvňáčky udělat maximum, aby se dobře adaptovali na nové prostředí. Proto stavíme v Tróji pavilon jenom pro prvňáky, aby měli svou budovu. To, že budou chodit jen na některé předměty mezi ostatní děti, by jim mělo usnadnit přestup z mateřské školky do školy. Obědvají všichni společně, ale na učení mají prvňáčci klid. Zpracovávají jiné tempo, jiný přístup, učí se sedět v lavici.
Kromě toho, že vznikne nový pavilon a střední školu budete v průběhu příštího roku transformovat do bilingvního systému, máš ale ještě jiné plány…
Kolem dětí mě zajímá všechno. Je to komplexní obor a funguje jako takový princip klubíčka. Příležitost dělá příležitost, a když se setkávám s těmi správnými lidmi, hned vidím další možnosti. Buď je nechám jít, nebo mě zaujmou natolik, že mě už nepustí a jdu za nimi. Zpravidla se pak stane něco, díky čemu se projekt posune. Pokud se člověk zabývá jen jednou oblastí, může se stát, že zakrní. Osobně mě baví myšlenka komplexního přístupu. Momentálně pracujeme také na konceptu hotelu v přírodě. Jde nám o to vytvořit hotel, který bude svým prostředím korespondovat s našimi školami. Bude to spojení kvalitní služby, krásného prostředí a přírody. Chceme vytvořit místo, kde se postarají dobře o děti i rodiče. Rádi bychom, aby i oni odjížděli z dovolené odpočatí. Část komplexu budeme využívat pro školy v přírodě nebo školní výlety. Dále mám v plánu otevřít i kliniky pro zdravý vývoj dítěte. V dnešní době totiž přibývá dětí, které mají potíže s učením a ty často souvisejí jak se zdravotním a psychickým stavem, tak s prostředím v rodinách, které bývá občas komplikované. Všeobecně se na takovou péči čeká dlouho, což je dnes dáno nedostatečnou kapacitou. K dětem se pak dostává pomoc velmi pomalu. Já bych chtěl vybudovat tři nebo čtyři centra pro zdravý vývoj dítěte, kde se zaměříme komplexně na vývoj dětí a kde na jednom místě najdete odborníky, jako například logopeda, psychologa, psychiatra nebo fyzioterapeuta. Vše komfortní pro děti i rodiče. V takovém prostředí budeme umět problémy řešit komplexně a daleko rychleji. Všechno spolu totiž úzce souvisí a díky tolika spolupracujícím specialistům bude možné pracovat efektivněji.
Kromě toho, že pro své děti vytváříš skvělou vzdělávací strukturu, co bys jim chtěl předat do života?
Já bych chtěl, aby moje děti byly v životě šťastné a jestli můj Eda bude truhlář nebo manažer a Pepina švadlena nebo cokoli jiného se rozhodne, tak je mi to jedno. Přál bych jim, aby měli takovou práci, která je bude naplňovat a bavit. Ať dělají něco, v čem vidí smysl. Osobně třeba nedokážu pochopit, jak může být někdo šťastný ve struktuře korporátu. Chodit do práce s tím, že to dělám jen kvůli penězům, bych nedokázal. Nechci své děti připravit o životní průsery ani o ten životní stres. Myslím, že umetání cestiček dětem škodí. Já jim nebudu kupovat byty a auta. Vždycky za mnou můžou přijít a já jim pomůžu, ale chtěl bych, aby byly taky z něčeho nervní, prožívaly určitou dávku stresu, věděly, proč to tak je, a vychutnaly si pak oproti tomu dávku štěstí, když ten problém vyřeší. Přál bych jim, aby na situace, co přijdou, našly ten správný klíč a byly úspěšné.
