S Markétou Bekovou z Národního pedagogického institutu jsme se zaměřili na potřeby škol v 21. století a shodli se na tom, že osobnost pedagoga je klíčová, proto je nutné starat se o to, aby ti zapálení nevyhořeli.
Markéto, jaké jsou podle vás potřeby škol v 21. století? Jak to vnímáte vy osobně a co by podle vás měly dnešní děti umět především?
Myslím si, že pro začátek by stačilo, abychom hodně dobře uměli to, co se učilo už ve středověku – čtení, psaní, počítání. Dnešní výzkumy ukazují, že čtenářská gramotnost je naprosto klíčová proto jak se budeme umět pohybovat v dospělém světě. Čtení a porozumění textu je něco, co potřebujeme mít všichni na maximální možné úrovni. Pamatuji si výzkum, který se jmenoval Diplom nestačí, a ten mapoval nejbohatší lidi z různých sfér uplatnění. A co měli všichni shodné, bylo to, že přikládali velký význam četbě. Překvapivě četli hlavně beletrii. Díky tomu dokázali v reálném životě lépe identifikovat motivace druhých lidí, velmi dobře číst jejich emoce, a proto se stali tak úspěšnými. Myslím, že klíčové zůstává stále totéž – číst, psát, počítat. K tomu jsou ještě důležité takzvané měkké dovednosti. Ukazuje se, že abychom v dospělém životě obstáli, je důležité, abychom spolu uměli komunikovat, abychom dokázali informace nejenom přečíst, ale také je kriticky vyhodnotit a poznat, zda jsou pravdivé. Obzvláště v dnešní době je taková práce s informacemi velmi důležitá.
Někdy se může zdát, že jsou na dnešní studenty kladeny vysoké nároky, které sice dokážou splnit, ale úroveň znalostí se potom v praxi a dospělém životě jeví jako nedostatečná, a právě ty základní věci často nemají zvládnuté dobře…
Naše tradiční školství je často stavěno na vnější motivaci. Osvícené školy pracují s motivací vnitřní. Ve většině případů má dítě jako motivaci dobrou známku. Ovšem často, když chceme dosáhnout dobrých známek, učíme se způsobem, který podporuje ukládání informací do krátkodobé paměti, abychom mohli toho krátkodobého úspěchu dosáhnout.
Nezdá se vám, že hodnocení známkováním je přežitý systém? Musí to být stresující faktor i pro učitele, protože do samotné známky se nemůže vejít to, co dítě umí nebo neumí…
Myslím, že v tom se naše školství naštěstí hodně posouvá a od toho je tu například i formativní hodnocení, které pomáhá k dosažení společného cíle učitele a žáka, a to zvládnutí učiva. Podporuje další efektivní učení a kompletní porozumění probírané látce na individuální úrovni. Ještě zhruba před šesti lety to byla na školách spíše výjimečná forma, dnes už takto učitelé žáky hodnotí na řadě škol. Není to jen o známce jako takové, ale také o tom, kam a jakým způsobem se posouvat. Myslím, že je hodně důležité, že se naše vnímání známkování začíná postupně měnit, a také je zásadní, aby se rodiče se známkou nespokojili
a ptali se, co za ní je.
V dnešní době je na trhu mnoho učebnic na různé úrovni, učitelé je často doplňují dalšími neoficiálními výukovými materiály. Úroveň znalostí a množství probrané látky se proto na školách napříč republikou velmi liší, což může způsobit problém například při stěhování…
Osobně mě překvapil výzkum docentky Jany Staré, který ukázal, že se učitelé drží učebnic mnohem méně, než se očekává. Často improvizují, protože slýchávají, že mají být kreativní, a tak si dělají vlastní přípravu, ale to samotné nemusí být ještě na
vyšší úrovni, než jsou ty stávající učebnice. Kvalita učebnic se velmi různí a osobně mě překvapuje, že se to více nehlídá ze státní úrovně. Už přes dvacet let neexistují osnovy, takže školy mají daleko větší možnost nastavovat si plán
samy. Systém je dnes daleko svobodnější pro školy samotné. Některé školy se s tím vyrovnaly velice dobře a dělají skvělé věci, a některé si s tím naopak nevědí rady. Myslím, že řešením by byly online učební opory. Měly by existovat oficiální online zdroje, ideálně interaktivní s úlohami diferencovanými podle úrovně znalostí. Mohl by to být živější formát. Bylo by velmi praktické mít takové otevřené zdroje ke sdílení.
Můžete nám krátce popsat, jaká je role Národního pedagogického institutu?
Je to kurikulární ústav a připravuje rámec pro obsah učiva na školách a zároveň je jeho úkolem dávat podporu učitelům, aby tento obsah mohli dobře učit a předávat dál. Vnímám nás jako takové centrum podpory pro učitele, centrum inspirace, sdílení, setkávání. Naše krajská pracoviště jsou po celé republice, abychom byli co nejblíže školám. Kolegové na krajských pracovištích mají široké spektrum specializace, proto je možné se na ně obrátit v různých situacích. Na těchto pracovištích probíhají mnohé akce většinou formou workshopů a seminářů na důležitá témata. Například práce s heterogenním kolektivem, nebo když jsme například čelili příchodu 50 000 ukrajinských žáků, tak jsme se spojili společně s UNICEF a nabízeli jsme podporu školám a návody na to, jak začlenit tyto žáky do výuky, jak posílit asistenty, jak zprostředkovat podporu při jazykové bariéře, aby je neblokovala ve výuce. Snažíme se vždy reagovat pružně na to, co přichází, a zároveň máme stálou nabídku služeb. Velké téma je digitalizace a AI
na školách. Jak jsem už řekla na začátku, školy je potřeba přizpůsobovat potřebám 21. století.
Jak to probíhá v praxi? Je z řad učitelů o vaše programy velký zájem?
Máme například program pro ředitele, který se jmenuje Lídr školy a tam se setkáváme s tak velikým zájmem, že nestačíme uspokojit všechny, co by si přáli program navštěvovat. Potom jsou samozřejmě programy, o které je menší zájem, ale to všechno závisí na tématech a dalších okolnostech. Například digitalizace a umělá inteligence teď táhne, oproti tomu heterogenní kolektiv oproti roku 2022 není tolik populární téma a celá inkluze stále na určitý vzorek lidí působí jako rudý hadr a je v terénu kontroverzní. Některé školy jsou otevřené a pro podporu a vzdělání si k nám chodí, a jinde naopak nemají motivaci se posouvat a rozvíjet. Osobně to vnímám tak, že jedna ze základních kompetencí, kterou by měl učitel žákům předat, je chtít a umět se učit. A dělat to celý život. A sám by měl být dobrým příkladem. Snažíme se s těmi, kteří takoví jsou, spolupracovat a vtahovat je do pozic lektorů, takže nám vedou například metodické kabinety, kde můžou sdílet své poznatky z jednotlivých předmětů, což je velmi užitečné, protože i ti velmi zapálení potřebují sami motivující prostředí, které je neuhasí.
Jakým způsobem učitele motivujete?
Třeba i prostřednictvím magazínu EduRevue, ve kterém se snažíme ukázat dobré příklady pedagogické praxe. Proto se snažíme tyto učitele aktivně vyhledávat a jejich příběhy sdílet. A proto také spolupracujeme například s Global Teacher Prize Czech Republic, což je prestižní ocenění pro inspirativní pedagogy. Myslím, že právě zviditelnění těchto pozitivních příkladů může být jednou z motivací, protože většinou se v souvislosti se školstvím v médiích pro ty hezké příběhy nenajde tolik prostoru a převálcují je jiné zprávy. Proto se snažíme dát vědět světu o těch učitelích, kteří dobře fungují a svou práci dělají srdcem.
Kdo vás osobně inspiroval pro pedagogický obor?
Měla jsem štěstí, že jsem se při studiu na vysoké škole setkala s docentem Pelikánem. Setkání s ním byl ten hlavní impulz, proč jsem se rozhodla tomuto oboru věnovat. Tenkrát mě svým přístupem úplně nadchl. Říkal, že každý student učitelství by měl mít hned od začátku kontakt s dětmi, aby zjistil, jestli je ten obor pro něj to pravé. Například na škole v přírodě se to velmi dobře pozná podle toho, kteří učitelé mají okolo sebe hrozny dětí, a kteří tam stojí opodál a jsou sami a neumějí s dětmi navázat přirozený vztah. Takový člověk by se měl zamyslet, jestli je pro něj práce pedagoga to pravé. V tomhle totiž není příjemně ani jemu, ani těm dětem. Práce s dětmi je velká zodpovědnost, protože pro část dětí může být škola nejvstřícnější prostředí, do kterého se dostávají. Někdo má řvoucího učitele ve třídě a láskyplné prostředí doma, některé dítě bohužel na obou frontách zažívá totéž. Pokud rodinné prostředí nefunguje dobře a dítě má doma problémy, je skvělé, když mu to může škola nějakým způsobem vyvažovat. Učitelé mohou dětem velmi zlepšit podmínky pro život, pokud se starají, aby dětem ve třídě bylo dobře.
Jaké jsou dnes tendence ve vzdělávání? Kam by mělo školství podle vás směřovat? 
Nedávno jsem dělala online rozhovor s Lucy Crehan, autorkou knihy Chytrozemě. Myslím, že je to velmi důležitá kniha jak pro učitele, tak pro rodiče a studenty. Pro všechny, kterým záleží na vzdělávání. A také pro ty, kterým se nelíbil náš školský systém, když seděli ve školních lavicích. Lucy Crehan strávila měsíce s učiteli ve školách ve Finsku, v Kanadě, Japonsku, Číně, Singapuru a na Novém Zélandu. A mluvila mimo jiné i o tom, že s nástupem umělé inteligence a nástrojů, které dnes máme k dispozici, je důležité vracet se opět ke znalostem. Právě díky tomu jsme schopni kritického myšlení, rozpoznat dobrý zdroj informací. V dnešním světě je důležitá kombinace obojího – znalostí i umění práce se zdroji. A práci se zdroji nám také samozřejmě usnadňuje znalost cizího jazyka. Pokud se v angličtině posuneme na takovou úroveň, že jsme schopni číst a dobře porozumět textu, tak se nám obecně zlepšuje i kvalita života. Není to jen o práci se zdroji, ale více se nám otevře svět i díky cestování.
Vrátím se k tomu, jak moc je důležitá osobnost učitele. Vy máte malou dceru, kterou nástup do první třídy teprve čeká…
Osobnost pedagoga je zejména na prvním stupni velmi důležitá. Naše školství je koncipováno tak, že jsou děti první dva roky v kontaktu převážně s jedním učitelem a ten často určuje, jaký budou mít vztah ke vzdělávání. Mám krásný příklad z doby, kdy jsem absolvovala praxi na jedné státní škole v rámci studia a setkala jsem se s učitelkou, která mi zůstane v paměti navždycky. Bylo jí v té době kolem padesáti a do práce dojížděla každý den hodinu a půl, a přesto dokázala pro děti dělat věci, které byly nad rámec, a vždy se chovala empaticky. Ve třídě měli ratanové povídací křeslo a každé pondělí měly všechny děti možnost říct třídě to, co považovaly za důležité, nebo jen to, co se jim přihodilo o víkendu. Takže děti společně oplakaly všechny mrtvé křečky a naladily se na to, že budou celý týden zase spolu. Při tom ve vedlejší třídě působila paní učitelka, která za svou práci byla oceňována paní ředitelkou daleko více a jako její přednost se zmiňovalo to, že učí na jedné instituci téměř padesát let. Bohužel v tom pokročilém věku na ni nejspíš působila fyzická i psychická únava a na děti často křičela. A tenkrát jsem si říkala, že je to prostě smůla. To, že někdo ve stejné škole sedí v takové třídě, kde se může rozvíjet a zažívá respekt, a o dveře dál jsou slyšet hysterické výlevy a křik. Je to jedna střecha, ale úplně jiné příběhy.
Co byste ráda naučila svou dceru a jaký typ vzdělávání byste si pro ni přála?
Ráda bych jako rodič nepokazila zvídavost, kterou vidím, že má dcera přirozeně v sobě. Sice je to někdy náročné, odpovídat na otázky, na které mnohdy netuším odpověď, ale přijde mi důležité ji podporovat v tom, aby se nebála zeptat a neztratila o věci kolem sebe zájem. A za svůj nejdůležitější výchovný úkol považuji naučit Julii převzít za své vzdělání odpovědnost, aby se dokázala sama učit i v momentu, kdy nad ní nestojí rodiče, ani učitel nebo učitelka. Ale na to je ještě čas. Nyní je předškolačka a až půjde za rok do školy, tak bych jí hlavně přála, aby se do ní těšila nejen v září, ale také v říjnu, v listopadu… A aby v ní škola touhu po učení rozvíjela a stala se bezpečným prostorem, ve kterém bude moci chybovat a ze svých chyb se učit a posouvat dál.
Markéta Beková,
šéfredaktorka magazínu EduRevue působí v Národním pedagogickém institutu České republiky, dlouhodobě se věnuje tématuvzdělávání, organizuje konference, které toto téma pokrývají. Jednou z nich je konference FutureEdu s tématem budoucnosti vzdělávání. Markéta se snaží dlouhodobě působit ve vzdělávací komunitě a přinášet myšlenky, které posouvají školy k potřebám 21.století.
