Autorka: Petra Svoboda

ELIŠKA PÁCALTOVÁ JE PRŮVODKYNÍ ZÁKLADNÍCH A MATEŘSKÝCH ŠKOL V RÁMCI PROJEKTU EDUZMĚNA KUTNOHORSKO. JAKOU PODPORU NEJVÍC VÍTAJÍ UČITELÉ, ŘEDITELÉ A ZŘIZOVATELÉ ŠKOL? CO PODLE JEJÍCH PŘÍMÝCH ZKUŠENOSTÍ Z TERÉNU VŠICHNI AKTÉŘI POTŘEBUJÍ, ABY SE ŠKOLY MOHLY ROZVÍJET? 

Jak dlouho působíte v Eduzměně a jaká cesta vás k tomuto projektu přivedla? 

V Eduzměně jsem dva a čtvrt roku a na plný úvazek od ledna 2022. Vzpomínám si na rok 2021, to byl druhý školní rok v covidovém režimu. Trávila jsem ho doma online učením, přípravou deváťáků na střední školu. Už jsem to takto prožívala podruhé, a tak jsem měla větší prostor se zastavit. A přišel velký vnitřní posun. Vnímala jsem to jako zdvižený prst: Hej, v jakém tempu to tady žiješ, žijete? Vždyť je to tak hektické!

Krátce předtím jsem se totiž přestěhovala z Prahy do Kolína a tehdy jsem začala vnímat, že nastal čas přestat pendlovat mezi oběma městy a začít pracovat a žít lokálně, v místě, kde nově bydlím. No, a tak jsem se rozhlédla, a v tu chvíli upoutala moji pozornost Eduzměna. A Kutnohorsko, kde se měl nový projekt realizovat, to pro mě je, jako kdybych jela do vedlejší vesnice. Ještě jsem své deváťáky dovedla úspěšně k přijímačkám a pak mě přijali na inzerát na průvodce do škol. Psalo se v něm, že by rádi všech šedesát škol v regionu rozdělili mezi průvodce, kteří se budou starat o jejich rozvoj.

Byla to pro vás velká výzva? 

Samozřejmě. Přiznám se, že kdybych neměla pět let zkušeností s prací na dvou soukromých základkách, kde jsem si sáhla na to, že změna je opravdu možná, tak bych si do toho jít netroufla. Ale takhle jsem se cítila být na roli průvodkyně připravená.

Jestli tedy do projektu vstoupily všechny školy z regionu, tak to znamená, že se v něm ocitly nejen školy, které o to stály, ale ty, které o to možná ani nestály… Pracujete i s nimi?  

Ano. Kontaktovali jsme všechny školy a postupně spolupráce s téměř všemi roste, kromě jen asi dvou. Přijde mi důležité nevěnovat se jenom „prvním koním vpředu“, kteří chtějí a jsou skvělí a jen hledají příležitosti, ale jít i s těmi, kteří jsou více vzadu, a doprovázet je skrze i drobné změny, které ale postupně mohou mít velký dopad na proměnu školního prostředí. My jako průvodci se často potkáváme a sdílíme mezi sebou, co se ve školách děje, a máme vždy obrovskou radost, když se někde něco o kousek posune. Důležité je dodat, že Eduzměna v tomto projektu není sama, má spoustu odborných partnerů, například JOB, Step by Step, SOFA, EDUin, Elixír do škol, SPKV, jsme v kontaktu s Českou školní inspekcí a dalšími institucemi.

Vy konkrétně máte na starosti dohromady sedm základek a mateřinek. Jak vypadá vaše každodenní role školní průvodkyně?  

Já jsem taková spojka. Nejdřív navazuji vztah s vedením školy a pak postupně se mi daří pracovat s konkrétními učiteli, kteří mě například zvou do hodin. Někde tvoříme učitelské tandemy, občas děláme i workshopy pro zlepšení výuky, akce pro podporu třídních kolektivů a podobně. My průvodci chodíme do škol proto, abychom je podpořili, aby se ve snaze něco změnit nebo při řešení zapeklitých problémů necítili sami. Aby se dokázali zorientovat ve vzdělávací nabídce, která je dnes obrovsky široká. Aby vedení nezahlcovalo tou nabídkou své učitele a vědělo, co je dobré a důležité.

Zároveň je velmi těžké vám na tu otázku odpovědět, protože nabídka pro každou školu je velmi individuální. Někde se nám daří pracovat s rodiči, aby všechno neleželo na bedrech školy. A největší radost máme, když se nám daří do proměny a tvoření společného vtahovat i děti.

A vzpomenete si na nějakou takovou konkrétní radost? 

Například v malešovské škole si vyzkoušeli speciální tělocvik a hudební výchovu s umělci z branže. Děti pak chtěly výsledky představit nejen spolužákům a učitelům, ale i rodičům. A vznikl z toho Edufest na návsi v Malešově, který si všichni neuvěřitelně užili. Každý tam měl svoji roli, žákovský parlament, redakce školního časopisu, rodiče pekli a děti prodávaly a výdělek šel na dobrou věc. Co dalšího podle vás zásadně ovlivňuje atmosféru ve škole a jak vnímáte pojem školního wellbeingu? 

Mně se moc líbí příměr, který používá Dana Pražáková z České školní inspekce, a ten zní, „Když se ráno těším“. A není myšleno jen dítě, ale že se těší i učitel a vychovatelka a uklízečka a také ředitelka nebo ředitel. Sama mám zkušenost ze dvou škol, kde jsem učila, a vím, že to je možné. Takže pro mě je to o základním pocitu, že se těšíme do prostředí, které spolu sdílíme na x hodin denně. A když nepočítám spánek, často jsme více ve škole než doma. Pro mě to znamená podporující, podnětné prostředí, společně pěstovanou kulturu školy.

Jak se podle vás pozná škola, kde je školní wellbeing na vysoké úrovni?

Když přijdete do takové školy, tak to cítíte. Něco na vás dýchne tak, že se tam cítíte dobře. Vlastně to skoro začíná už školníkem, jestli je nabručený, anebo vás hezky pozdraví a třeba vás nasměruje, jak se dostat do ředitelny. Pro mě je to už o prvním setkání. Jak se lidi zdraví, jak se tváří, jaká je jejich neverbální komunikace. Poznáte to podle toho, jak se děti pohybují po škole. Jestli jsou zavřené ve třídách, anebo naopak mají možnost si někde v koutku zahrát ping-pong nebo cokoliv. Je to pro mě i o fyzickém prostoru, že se v něm cítím příjemně. Ne, že tady se musí zamknout, tady se musí přezouvat, všude visí zákazy a příkazy. Že je to prostředí, kde bych chtěla trávit celý den. A ve třídě si toho taky všimnete hned podle toho, jak děti kladou otázky, jak jsou zvídavé, jak spolu spolupracují. Hodně koukám na tyto „měkké“ věci. K wellbeingu pro mě patří i projektové dny na podporu třídního kolektivu, různé komunitní akce, výjezdy, lyžáky a výlety.

Co podle vás a vašich terénních zkušeností nejvíc brání ředitelům a učitelům, aby se pustili do wellbeingu tak, jak ho popisujete? S čím potřebují od vás pomoci? 

To první, co mě napadá, je, že ředitelé potřebují odbřemenit. Podíl nepedagogických činností u vedení škol je alarmující a myslím tím všechno, čemu se musí vedení škol věnovat kromě pedagogického rozvoje svého týmu. Víme to i ze spousty studií, a tak hledáme způsoby, jak ředitelům odlehčit. Aby nemuseli shánět vlastního právníka, protože může fungovat jeden školně orientovaný právník na region. Stejně tak mzdová účetní a další služby mohou být sdílené. A tohle je pro ředitele mnohdy opravdu klíčové. V Eduzměně se nezaměřujeme jenom na pedagogický rozvoj, ale uvědomujeme si, že vše souvisí se vším, a pokud neuděláme něco pro podporu vedení školy a zřizovatelů v nepedagogickém rozvoji, tak se těžko budou uvolňovat ruce pro plánování, pro pedagogický rozvoj. I učitelé toho mají hodně, ale často je to u nich tím, že mají strach nést zodpovědnost za změnu, za to, že začnou věci dělat jinak.

Jak se konzervativnější učitelé staví ke změnám, které jim doporučujete? 

Vnímám tam strach typu: Něco jsem dlouho dělala tak a tak a teď mám přijmout zodpovědnost za to, že to mám dělat jinak? Co když to nebude fungovat a bude to pro mě těžké? Jenomže když se takoví učitelé otevřou například formativnímu přístupu, tak opravdu zjistí, že to není nic, co by je zaměstnalo víc, ale právě naopak, že děti budou rády, že mohou být v hodinách mnohem aktivnější a učitel nemusí vše táhnout sám. Typický postoj je: Dnešní děti se vůbec nechtějí učit. A změna přichází v momentě, kdy se začnu ptát, proč se nechtějí učit, proč je to nebaví, proč jsou otrávené zrovna v mých hodinách? Věkový průměr učitelů ve školách je vysoký a zároveň přibývá dětí s náročným chováním… Chápu, že to není lehké, ale také to vnímám jako nutný tlak pro změnu. Protože postaru to už prostě fungovat nemůže, doba se už hodně změnila.

Setkáváte se i s učiteli, kteří ten tlak změn vnímají, ale rozhodli se na ně prostě nereagovat? A odcházejí takoví ze škol? 

Setkáváme. Ale spíš o odchodu neuvažují a zůstávají ve svém nastavení, že s dětmi je něco špatně. S takovými kolegy, kteří učí už desítky let a nějaké novoty je nezajímají, je pak pro ostatní pedagogy těžké vycházet.

Jak chápou wellbeing ve školách zřizovatelé škol? Zajímá je to? Vědí, co to je? 

Zřizovatelé jsou pro nás často dosti tvrdý oříšek. Jednoduše proto, že podobně jako ředitelé škol i starostové nebo starostky jsou hodně zahlceni svou agendou. A ano, chápou, že topit a svítit ve škole nestačí. Ale už nevidí, že instituce školy má velký komunitní dosah a že když budou mít v obci kvalitní školu a najmou si do ní kvalitního ředitele nebo ředitelku, tak si přitáhnou lidi, kteří tam budou chtít bydlet.. Snažíme se podpořit vztah mezi zřizovatelem a vedením školy, aby to opravdu nebylo jenom o budově, ale i o obsahu..

Jakou změnou jste prošla vy v Eduzměně? V čem se liší postoje a vize průvodkyně škol Elišky Pácaltové před dvěma lety a teď, po průvodcování v sedmi školách? 

Když jsem nastupovala, hodně jsem studovala teoretické základy. Teorii systémové změny, proměnu kultury školy atd. V Eduzměně jsem pak přistála zpátky na zem. Na úroveň reálných škol a jejich aktuálních problémů a starostí. Protože nejdůležitější je tam s učiteli být v tom, jak to právě teď mají. Já tu nejsem od toho, abych je někam tlačila, ale od toho, abych je podpořila. Jedna paní ředitelka to nazvala tak, že pravidelné konzultace se mnou jsou takový jemný, laskavý tlak a že je to nutí se zamyslet, zastavit se a plánovat. A to vnímám, že je dobře. A taky musím trpělivě reagovat na to, že potřeby škol se neustále mění. Třeba v jedné škole se najednou objevily děti s náročným chováním, takže jsme povolali naše týmy duševního zdraví, které dokáží pracovat nejen s dětmi, ale i s učiteli a rodiči, a začali jsme situaci řešit. Všechno ostatní muselo počkat.

Můžete dát příklad typických drobných, ale důležitých posunů, které se ve školách, kam docházíte, odehrávají?  

V jedné školce například snila paní ředitelka o proměně zahrady a přemýšlela, jak ji upravit a co koupit. Doporučila jsem jí své kolegyně, které doprovázejí proměnou školní zahrady. Zeptali jsme se dětí, co by na zahradě nejraději měly. Běhaly po zahradě a rozmisťovaly kobylky tam, kde se bude nejlépe skákat, a stínky tam, kde se mohou nejlépe schovat a hledaly místo nejlepší pro slavnosti a podobně, byl to moc krásný zážitek. Pak se k tomu přidali i rodiče, aby k tomu místu získali osobnější vztah, teprve pak vznikl plán na proměnu zahrady pro zřizovatele. Nejde tedy jen o: „Pane starosto, my tady potřebujeme vykácet ty túje, protože nám vadí ve hře“.

Nebo v malešovské škole jsem po dvanáctidenní experimentální výuce tělocviku a hudebky obcházela všechny třídy a sbírala zpětnou vazbu od dětí. A vždycky o přestávce jsem jejich zápisky a zážitky nosila do ředitelny. Paní ředitelka si najednou uvědomila, že to je pěkný nápad, že se vyjádřily všechny děti. Že jsem vlastně vyslyšela jejich hlas! A že dětskou reflexi zařadí do všech projektových dnů! A to je přesně ono. Něco, co pro mě je běžné, může být pro někoho jiného nové a může to vést k zásadnímu uvědomění.

Můžeme si říct, že právě tahle pečlivá a trpělivá práce vede učitele k opravdové vnitřní důvěře ve změnu. Ale neptá se vás někdo: „Není to málo?“

Jasně, že ptá. To, co tady teď vyprávím, je čistě moje zkušenost jako průvodkyně škol. A změna není jenom o tom, je to mnohem komplexnější soubor nástrojů a faktorů. Průvodcování se ukazuje jako jedna z nejlepších služeb, kterou ředitelé opravdu oceňují. Protože když mají problém, nemusejí sami vymýšlet kolo, ale mohou snadno zjistit, že už je dávno vymyšlené. A to přispívá k odbřemeňování. A celé se to vyvíjí. Například teď otevíráme na Kutnohorsku tzv. Ředitelskou klubovnu, a ta se obsadila do druhého dne od chvíle, kde jsme ji vyhlásili. Ukazuje se také, že když věnujeme čas kvalitě svých služeb a nespěcháme, má to na školy mnohem větší a dlouhodobější účinek.

Umím si představit, že spolupráce probíhá radostně, ale také se určitě často ocitáte v patových nebo neřešitelných situacích. Jaké jsou ty nejtěžší chvíle?

Ano, průvodcovství škol je prostě pomáhající profese, takže každodenně přináší výzvy v různých oblastech, není to rozhodně jen med a čajíček. Když se například ocitnete u opravdu nevhodného chování učitele, při kterém se vám trochu zastaví srdce, tak si říkáte: U toho být nechci. Jenomže pak se znovu odvážíte a jdete zpátky do té školy a snažíte se toho učitele podpořit: A možná zjistit, co se mu děje v životě, jak by potřeboval podpořit, proč není v pohodě. A snažíte se mu pomoci třeba tím, že nabídnete podporu odborníků z týmů duševního zdraví, aby věděl, že na to vůbec nemusí být sám. A víte, že když se znovu budete snažit vést dialog, tak to bude mít dopad na děti, které se tam budou mít lépe, i učitelé se tam budou cítit lépe. A to je něco, co nás vlastně pořád žene to nevzdat.

Otázka na závěr. Máte teď více, nebo méně práce, než když jste učila na plný úvazek?

Stejně, jen je to jinak náročné. Jsem od přírody aktivní člověk. I ve škole jsem s dětmi byla nad rámec základních věcí. Zapojovaly jsme se do Laskavce, uklízely jsme potok Botič, vybíraly jsme na útulek, zapojily jsme se do podnikatelského inkubátoru. Hledala jsem cesty, jak děti podpořit, a tady vlastně dělám totéž, jen jinak. Žiju tím naplno, protože v tom vidím smysl.

 Text vyšel v magazínu EduRevue https://edurevue.npi.cz/