Patrik Eliáš na první pohled nepůsobí jako hokejový vazoun, spíš jako intelektuál se vztahem ke sportu. Stejně rád jako na fotbal si zajde na i koncert nebo do divadla. Sport v jeho životě ovšem stále hraje velkou roli a dodnes radí svým spoluhráčům v mateřském klubu v New Jersey Devils. Společně se svými holkami momentálně žije v Praze, ale stejně tak jejich domovem zůstává i Amerika.  

Focení pro EDUCA proběhlo na ledě. Mají vaše dcery rády brusle stejně jako vy, nebo je baví úplně jiné sporty?

Petra: Patrik vede holčičky ke sportu odmalička, takže mají výhodu, že jim jde většina sportů a bruslení patří určitě k těm nejoblíbenějším.

Patrik: Mám rád aktivní život a beru to tak, že při sportovních aktivitách můžeme trávit čas všichni spolu. Hrajeme fotbal, bruslíme, lyžujeme, surfujeme, hrajeme golf, jezdíme na kole, tak nějak všechno. Starší dcera Sophia dělá navíc závodně atletiku a mladší Kaila hraje fotbal.

Co spolu děláte nejraději?

Kromě sportovních aktivit cokoli, hlavně že jsme spolu a je jedno, jestli je to jen fotbálek za domem, hraní her, procházky se psem, „movie nights“ nebo objevovací výlety.

Patriku, vzpomenete si na moment, kdy jste poprvé držel v ruce hokejku? Byla to láska na první dotek, nebo jste přemýšlel i o jiných sportech? 

Jsem nejmladší ze tří bratrů, všichni hokej hráli, takže to tak nějak přirozeně vyplynulo. Zároveň jsme všichni dělali i fotbal a celkově jsme byli hodně sportovně aktivní. V pubertě jsem se rozhodoval mezi fotbalem a hokejem, ale hokej zvítězil.

Kdo vás nejvíce ovlivnil?

V mládí určitě právě bratři a rodina, později někteří trenéři, na které musíte mít štěstí, na to aby vám věřili a dali vám šanci. Pro mě takovými trenéry byl například pan Bakus z Třebíče a pan Šindler na Kladně.

Jak velkou roli mělo ve vašem profesním životě štěstí? 

Bez štěstí to snad nejde, ne? Určitě jsem měl štěstí na lidi kolem sebe, štěstí v minimu zranění a štěstí na domácí zázemí.

Jaký je váš nejsilnější zážitek spojený se sportem?

Určitě vítězství ve Stanley Cupu v roce 2000 a 2003 a účast na olympijských hrách.

Svá nejproduktivnější léta jste spojil s klubem New Jersey Devils a v zahraničí tak strávil opravdu dlouhý čas. Kde se cítíte doma? 

Cítím se doma tam, kde jsou moje holky. Rodina je pro mě nesmírně důležitá a už před časem jsme se shodli, že máme prostě dva domovy – Ameriku a Česko.

Co pro vás znamená váš mateřský klub a co bylo tou největší motivací zůstat tak dlouhou dobu věrný?  

Je to klub, který mi pomohl vyzrát jak po lidské, tak herní stránce a zažil jsem v něm své největší sportovní úspěchy. Dávno pro mě není jen sportovním klubem, je to má srdeční záležitost, místo, se kterým jsem spojil svůj profesní život a naučil se v něm vše důležité, zdaleka přesahující hokej.

Sportovci často díky náročným tréninkům a specifickému způsobu života mohou sklouznout k monotematičnosti. Vy ovšem působíte jako daleko pestřejší osobnost. Co vám osobně dělá radost?

Miluji aktivní život, ale i aktivní odpočinek, rád cestuji, baví mě čas s rodinou i s přáteli, rád si zajdu na fotbal a stejně tak rád na koncert. Baví mě pomáhat – další srdeční záležitostí je již téměř dvacet let má činnost v UNICEF a teď už to postupně předávám i svým dětem, což je moc fajn.

Petro, jaké to je, žít s vrcholovým sportovcem? Muselo to být pro rodinu občas velmi limitující…

V době Pátovy aktivní kariéry byl ten režim daný, vše se řídilo hokejem, ať už se jednalo o víkendy, svátky, či dokonce někdy i porody. Patrik měl svou přesnou předzápasovou rutinu, měl rád domácí zázemí a my ho s dcerami rády vytvářely. Doma moc často vzhledem k tréninkům a zápasům nebyl, ale když byl, byl pečujícím a pomáhajícím tatínkem a manželem. To ještě zesílilo, když ukončil kariéru, jen s tím rozdílem, že celou rodinu začal velmi intenzivně zapojovat do všech svých sportovních aktivit, což holčičky zatím baví a nás nesportovce (mě) občas ničí. (smích)

Jak moc jste se těšila zpátky do Čech?

V době, kdy jsme se přesouvali zpět do Česka, už jsem považovala Ameriku za náš druhý domov a neodcházelo se mi moc jednoduše, neboť starší dcera Sophinka zrovna chodila do 1. třídy a byla ve škole nadšená. Touha být blíž rodičům, kteří už nechtěli cestovat, však byla silnější a ve finále i možnost nabídnout dcerám dva domovy a dvě kultury, českou a americkou, se ukázala velmi pestrá.

Jak změny a stěhování prožívaly dcery? Přece jen jejich život byl dlouho spojený s odlišným prostředím…

Zvláště pro starší dceru to bylo ze začátku trochu náročné, stýskalo se jí po Americe a dodnes se cítí být více Američankou. Ale všichni to bereme tak, že doma je prostě tam, kde jsme všichni spolu, a že mít dva domovy je vlastně super.

Dnes už můžete srovnávat české školství se vzděláváním v zahraničí. Je něco, co vám a děvčatům v Česku chybí, nebo naopak něco, co vás příjemně překvapilo? 

My jsme od začátku našeho přesunu do ČR věděli, že chceme dát dcerám dar dalšího jazyka, tak jak to měly od narození, a proto jsme je přihlásily na mezinárodní britskou školu v Praze, která má ale i kvalitní českou výuku. Škola jim hodně připomíná školu v USA, ale zároveň má i ten evropský/český rozměr, a to se nám všem moc líbí. Myslíme si, že v této kombinaci dostávají z obou kultur, evropské i americké, takový ideální mix. Škola je baví a to je nejdůležitější.

Petro, čeho si na Patrikovi vážíte?

Vážím si Páťovy dobrosrdečnosti, normálnosti, pracovitosti a toho, že si uvědomuje, že rodina je nejdůležitější a je tak holkám skvělým tátou.

Holky, co máte na tátovi nejraději? 

Všechno, jeho blázniviny, ale vlastně i to, jak nás dokáže vyhecovat, abychom byly lepší ve sportu a tak.

Patriku, jak dnes vypadá váš běžný den?  

Tak nejprve vyvenčím psy, pak si dám kávu, doprovodíme s manželkou děti do školy a pak vyrážím na trénink HC Slavie, kde momentálně pomáhám v pozici konzultanta. Pak někdy vyzvedám děti, beru je na kroužky nebo jdeme třeba celá rodina na kolo a podobně. Často řeším telefonicky další aktivity spojené s UNICEF či NJD v USA. Žádný den nesmí chybět můj čas na sport – kolo, běh nebo pilates. Večer se těším na společnou večeři celé rodiny doma, to se s manželkou snažíme pravidelně dodržovat.

Určitě máte co předat nastupující generaci. Jaké máte plány?

Má současná konzultantská práce v rámci Slavie i NJD mě baví a určitě v ní hodlám pokračovat i nadále, stejně tak aktivity spojené s UNICEF, to vše mi dává smysl.

Co je podle vás ve sportu nejdůležitější? Myslím tím sport na vrcholové úrovni…

Charakter, disciplína, motivace zlepšovat se, pracovitost, to vše je podle mě často důležitější než talent.

Máte jako rodina nějaký společný sen?   

Trávit co nejvíce času dohromady, cestovat, zažívat spolu nové a nové zážitky, co nejdéle to půjde.