Ve městě Jeseník v Olomouckém kraji je jen jedna základní škola. Jejím ředitelem je sedmatřicetiletý Dominik Liberda. Když v roce 2018 do ředitelského křesla usedl, nebylo to jednoduchého. Škola, sídlící ve třech budovách různě po městě, neměla moc dobrou pověst. To se ale povedlo změnit – může za to i dobře nastavená spolupráce se zřizovatelem školy.

Pocházíte z Jeseníku, dlouho jste ale žil v Brně. Kde se vzal nápad vrátit se do rodného města a přihlásit se do konkurzu na ředitele místní školy?

Rozhodli jsme se se ženou, že se do Jeseníku vrátíme, a chtěli jsme to stihnout, aby naše děti, které byly tehdy v předškolním věku, tady začaly chodit do školy. Když jsme se přestěhovali, pracoval jsem na horské chatě a založil tady společně s přáteli neziskovou organizaci EduArt. Jako každý rok jsem pak v zimě odjel na pár dnů sám na hory a tam mne napadlo, že bych se mohl přihlásit do konkurzu na ředitele základní školy, který byl zrovna vypsaný. Zbýval mi na to asi týden. Konkurz jsem vyhrál a v únoru 2018 jsem do školy nastoupil jako ředitel.

Do jaké školy jste se na post ředitele hlásil?

Základní škola Jeseník je největší základní škola v regionu a jediná ve městě Jeseník, což není úplně běžné. Kdysi tu byly tři základky, ty byly ale v roce 2006 sloučeny do jedné. V současné době do školy chodí 750 dětí a pracuje v ní 110 zaměstnanců.

Jaké byly důvody sloučení tří škol do jedné?

Šlo především o optimalizaci, tedy o to, ušetřit finanční prostředky. Také vím, že se před sloučením někdy těžko sháněli aprobovaní učitelé a sloučením se tento problém vyřešil.

V Brně jste se věnoval práci s mládeží. Byl jste vedoucím zájmového vzdělávání v salesiánském středisku mládeže. Zkušenost za katedrou jste ale neměl. Bral jste to jako svůj handicap?

Vystudoval jsem matematiku na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity se zaměřením na vzdělávání na střední školy a tělesnou výchovu pro základní a střední školy. Profesně jsem se pak věnoval neformálnímu vzdělávání. Výhodu jsem viděl v tom, že v neformálním vzdělávání se přece jen musíte víc snažit a přistupovat k práci i marketingově, protože je potřeba na sebe upozornit v konkurenci ostatních. A to byla jedna z věcí, která byla potřeba i tady. Byla proto i součástí mnou navržené koncepce, kterou jsem předkládal městu – škola potřebovala zlepšit PR.

V jakém stavu jste školu přebíral?

Její pověst nebyla tehdy úplně dobrá. Veřejné mínění bylo takové, že škola není v dobré kondici, když to zjednoduším.

Četla jsem, že někteří žáci tehdy přecházeli na druhý stupeň do blízké obce Česká Ves, která naopak dobrou pověst měla. Shodou okolností tam byla tehdy ředitelkou Zdeňka Blišťanová. Následně se stala místostarostkou Jeseníku a od roku 2018 je starostkou…

Ano, tehdy se špatná kondice školy projevovala zejména odlivem žáků. Když přecházeli z prvního stupně na druhý, šli jinam, například do České Vsi.

Co dalšího kromě lepšího PR bylo součástí vaší vize, kterou jste městu jako zřizovateli školy předložil?

Vnímal jsem složitost jesenické školy, která ve městě sídlí na třech adresách. Ve dvou budovách je rozdělený první stupeň, ve třetí je pak celý druhý stupeň. Řízení takto netradiční instituce mě lákalo, mám rád věci kolem managementu a přemýšlel jsem, jak školu vést a uspořádat, jak lépe pracovat se zaměstnanci. Předložil jsem plán reorganizace, nastavení nových funkcí a také novou komunikační strukturu a kanály, které tady chyběly.

Jaké komunikační kanály tu chyběly?

Například na druhém stupni už byly zavedené elektronické třídní knihy, ale na prvním nikoli. To samé platilo pro elektronickou žákovskou knížku. Nepracovalo se se sdílením dokumentů, kalendářů či jednotným úložištěm. Nebyl tu žádný jednotný informační systém. Při tak složité organizaci a počtu lidí a budov to ale bylo nezbytné. A pak ještě chyběla pevná struktura porad a různých grémií školy.

Jak škola na třech adresách fungovala před vámi?

Spíše každá zvlášť. Každá budova měla svoji zástupkyni a chybělo jednotné vedení. Mezi budovami byly patrné rozdíly, třeba jedno pracoviště bylo generačně posunuté, v průměru o deset let oproti ostatním. A také tu panovala mírná rivalita.

Víte, jak učitelé při slučování v roce 2006 přijali fakt, že jsou jedna škola?

Jak kdo. Ale když jsem nastupoval, tak to, že jsou jedna škola, nebylo ještě všemi stoprocentně přijaté.

Co jste udělal nejdříve, když jste se stal ředitelem?

Vytvořil jsem si tým lidí, delegoval na ně různé úkoly, a to nejen na vedení školy, ale i na některé učitele. Zřídil jsem funkci správní manažerky, která má na starosti všechny nepedagogické zaměstnance. Postupně jsem se stal ředitelem, který na škole nemusí být neustále, nestojí všechno jen na něm. Zavedl jsem kolegium, poradní orgán, které se začalo pravidelně scházet a které se stará zejména o rozvoj a koncepci školy. Jsou tam dva zástupci z každé budovy, vedení školy a správní manažerka. Kolegia jsou otevřená, takže ostatní učitelé mohou kdykoli přijít a zapojit se, pokud je dané téma zajímá.

Zmiňoval jste špatnou pověst školy a snahu o lepší marketing. Co jste udělal pro to, aby byl o školu větší zájem?

Věděl jsem, že je tu velká poptávka rodičů po inovativní či alternativní výuce. V blízké obci Vápenná byla tehdy jediná větší škola s alternativním vzděláním metodou montessori. Když jsem byl zvolený, společně s městem jsme si nechali udělat výzkum veřejného mínění a vyšlo z něho, že montessori vzdělávání by ve městě skutečně bylo pro rodiče zajímavou možností. Otevřeli tedy na naší škole montessori třídu, respektive trojročí (děti se v montessori školách vzdělávají ve smíšených třídách, v nichž jsou vždy děti různě staré, konkrétně šest až devět let v prvním trojročí – poznámka redakce). Nyní už máme i druhé trojročí (9–12 let) a připravujeme se na třetí (12–15 let). Zároveň se snažíme škole ve Vápenné nijak nekonkurovat, ale spolupracovat s ní.

Jaké výhody přináší mít na škole dva vzdělávací proudy?

To, že vedle sebe koexistují dva systémy, je někdy náročné, ale nakonec to může být dobré, pokud se dokáží navzájem inspirovat, což se nám částečně podařilo.

Už jsme zmínili, že současná starostka města je bývalá ředitelka školy z České Vsi, která si za jejího vedení získala velmi dobrou pověst. Předpokládám, že tento fakt zaručuje, že je školství pro město prioritou.

Přesně tak. Naše vize s městem aktivně řešíme, mluvíme o tom, co je potřeba ještě změnit, a reflektujeme, co se povedlo a co třeba tolik ne. Máme tu také progresivní odbor školství. Hodně aktivně spolupracujeme na místním akčním plánu. Jezdíme na ředitelská setkání, snažíme se být opravdu aktivními partnery.

Je v něčem specifické řídit školu v malém městě?

Maloměsto s sebou nese mnoho specifik. Například zavádět do školy alternativní směr nám přineslo i antipatie z řad části veřejnosti. Téma montessori se objevilo i v jedné předvolební kampani s tím, že se tam děti neučí a že se upřednostňuje jeden vzdělávací proud na úkor toho klasického. Nebo se stává, že když sem nastupuje nový učitel, městem se šíří řeči o tom, co je zač, odkud je a někdy to nejsou pravdivé informace. Proto je dobré, že starostka stojí za námi, podporuje nás a společně s námi bojuje proti různým dezinformacím, které se tu někdy až příliš rychle rozšíří.

Na webových stránkách máte napsané, že jste sebevědomá a otevřená škola. Co si pod tím představit?

Platí to směrem k dětem, rodičům, ale i k dalším školám v regionu. Místní akční plán dává hodně příležitostí potkávat se s jinými řediteli. S ostatními často debatujeme o kvalitě vzdělávání a navzájem sdílíme svoje zkušenosti. Pravidelně reflektujeme svoje silné i slabé stránky.

Zapojujete do principu otevřené školy nějak i vaše žáky?

Naším mottem je, že škola není jen učitelů, ale nás všech. Každý z nás nese odpovědnost za to, jak to tady vypadá a funguje. Máme tu třeba i participativní rozpočet, kdy žáci mají možnost rozhodovat o financích, tedy na co přesně se využijí. A to samé dělá i město: založilo studentskou radu města, kde má i naše škola svoje zástupce. Teď se tam například řešila doprava, aby vznikaly odpočinkové zóny, nebo se mluvilo o tom, jak zpříjemnit dětem čekání na autobusy.

Loni na podzim jste se po pěti letech opět přihlásil do konkurzu na ředitele a křeslo obhájil. Máte další plány?

Přiznám se, že jsem do konkurzu nejprve jít nechtěl. Dostal jsem se do stadia, kdy se vize, které jsem měl v roce 2018, naplnily. A rozjíždět další se mi upřímně moc nechtělo, mimo jiné proto, že vím, kolik to stojí práce, úsilí a energie. Dalším důvodem byla moje rodinná situace.

Je ale nutné vždycky přinášet nové vize?

Možná ne, ale mně to nedá, když vím, co by se ještě dalo zlepšit. Zřizovatel mě každopádně začal povzbuzovat, abych se přihlásil. Nakonec jsem přihlášku podal, ale se dvěma podmínkami, které jsem před konkurzem se zřizovatelem projednal.

Jaké podmínky to byly?

První podmínka souvisí s faktem, že jsme se s městem už dříve začali bavit o tom, že se škola do třech budov pomalu nevejde a bude potřeba pořídit čtvrtou budovu. Já jsem ale jasně deklaroval, že pokud město bude chtít, aby škola fungovala na čtyřech pracovištích, tak bych chtěl, aby se založila nová příspěvková organizace.

Tedy aby vznikla nová samostatná škola?

Přesně tak. Město přislíbilo, že se tím bude zabývat a že od školního roku 2025/2026 nebo o rok později by to mohlo zrealizovat. Podle mne je neudržitelné, abych já nebo kdokoli jiný řídil školu se čtyřmi pracovišti a dvěma vzdělávacími proudy.

A druhá podmínka?

Řekl jsem, že si chci vzít neplacené volno alespoň v první půlce roku 2024, protože se mi letos v lednu narodilo šesté dítě a chtěl bych se alespoň chvíli věnovat výhradně rodině.

Budete půl roku na rodičovské?

Ano, nejspíš do konce letošního školního roku. Ale mám v plánu školu zpovzdálí sledovat, a pokud by nějakým výrazným způsobem strádala, jsem připravený se vrátit dřív. Před mým odchodem jsem ale nachystal organizační strukturu tak, aby škola mohla fungovat i během mé nepřítomnosti. A vlastně to odpovídá i mojí nové ředitelské koncepci, kterou jsem předložil městu – chci ještě více vtáhnout pedagogy do chodu školy a do pedagogického leadershipu.

Co konkrétně jste ve škole udělal, než jste odešel na rodičovskou?

Oslovil jsem z každé budovy dva pedagogy, které vnímám jako pedagogické lídry, kteří mají autoritu a mou důvěru. Ubral jsem jim přímou vyučovací povinnost a nyní mají nějaký čas na to, věnovat se zkvalitnění pedagogické práce. Stanovili jsme společné cíle – například větší diferenciaci výuky, což nám vytkla školní inspekce. Pochválila nám klima ve škole, ale doporučila nám víc se zaměřit na samotnou kvalitu vzdělávání. Dalším úkolem pedagogických lídrů je věnovat se prohlubování spolupráce mezi pracovišti.

Dominik Liberda

V roce 2006 absolvoval Gymnázium Jeseník. V témže roce nastoupil na Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v Brně na dvouobor Matematika – učitelství pro SŠ a Tělesná výchova – učitelství pro ZŠ a SŠ. Od roku 2012 se věnoval neformálnímu vzdělávání v Salesiánském středisku mládeže v Brně-Žabovřeskách na pozicích pedagog volného času, vedoucí útvaru neformálního vzdělávání. V roce 2016 se s rodinou přestěhoval zpátky do Jeseníku. Zde rok působil jako provozní ředitel horské chaty. Spoluzakládal a vedl neziskovou organizaci EduArt. V únoru 2018 byl jmenovaný na pozici ředitele Základní školy Jeseník. ¨

Text vzniknul pro magazín EduRevue https://edurevue.npi.cz

Text: Barbora Postránecká

Foto: David Háva