Blanku Drozdkovou, ředitelku mateřské a základní školy v Kyjovicích na Opavsku, jsme o podzimních prázdninách vytáhli od rodiny a nechtěně tak narušili návštěvu syna z Prahy, jinak také učitele, ovšem na osmiletém gymnáziu Open Gate v Babicích u Prahy.

Chci si s vámi povídat o čtenářství, které u svých žáků podporujete jako cestu ke kritickému hodnocení světa. Ale začnu jinak: je to velký rozdíl, přejít z velké školy na malotřídku?

Vidíte sám. Škola vypadá jako větší rodinný domek, máme 44 žáků ve třech třídách, ale učíme pět ročníků. (chápající úsměv nad mým údivem) Je to tak trochu jako za našich babiček. Všichni jsme pospojováni dohromady: ve vesnici i ve škole. Prvňáci a druháci se učí dohromady a čtvrťáci a páťáci taky. To nejzajímavější na tom všem je, že děti zažívají učení v přirozeném prostředí. A to mě na tom baví. Přijde mi, že v zaměstnání taky nejsme nikdy rozděleni podle toho, jestli je nám třicet, čtyřicet nebo přes padesát, ale podle toho, jaké vzdělání máme za sebou. A i tam musíme pracovat v týmu. Na malotřídce mají děti šanci učit se jeden od druhého, mladší od těch starších. A my jim k tomu pomáháme.

Nechci být ani nezdvořilý, ani obviňující, jen prostě nevím, zda malotřídka ve vzdělávání děti neznevýhodňuje. Jak to vidíte vy?

Nemusí tomu tak být. Vždycky usiluju o to, abych během výuky dávala vzniknout vazbám mezi ročníky. Aby to nebylo tak, jako jsem to kdysi zažila já, že učitel dvacet minut učil jednu skupinu, pak jí zadal samostatnou práci a šel učit „tu vedlejší řadu lavic“. My se snažíme vždycky vytvářet situace, kdy všichni pracují dohromady, občas i páťáci s prvňáky, a tím se vzájemně od sebe učí. Mimo jiné i všechny velké přestávky trávíme společně venku. Tím, že je žáků málo, mají možnost se volně pohybovat po celé škole. Takže vlastně všichni mají se všemi ve škole nějakou vazbu. A to znamená velké výhody – pokud potřebují pomalejší start učení, mají šanci se přidat k těm mladším spolužákům. A navíc to napomáhá soudržnosti komunity v obci, a tohle samotné taky není vůbec málo.

Možná jste mi trochu svou odpovědí utekla z lopaty. Ptal jsem se spíš, jak je to s dosaženou vzdělaností?

To, že se děti učí i od sebe navzájem, mi přijde opravdu hodně přirozené. Ptej se, hledej nějakou pomoc, nestyď se za to. Tohle je přece v životě strašně důležité. Pak jsou děti samostatnější a umějí lépe spolupracovat. Samozřejmě, pro učitele je práce v malotřídce docela těžká. Na jednu hodinu si musí udělat dvě přípravy, i když využívá skupinové práce. A u nás máme ještě třeba ve dvou třídách děti s asistenty. A to je vlastně další nárok, protože oni se učí podle individuálních plánů, trošku jinak. Takže musíme myslet i na to, jak je zakomponovat do výuky. My máme povinnost naplnit rámcový vzdělávací program jako každá jiná škola. A jde to. Nemyslím si, že by naše děti byly v porovnání s těmi z velkých škol jakkoli znevýhodněné. Pravda, je trošku potíž v tom, že všichni žáci musejí po páté třídě odejít na jinou školu a znovu se tam socializovat. Ale ve srovnání s velkými školami určitě obstojí. Loni se z deseti našich páťáků čtyři dostali na osmileté gymnázium do Ostravy. Takže to není tak, že by si děti odcházející z naší malotřídky nemohly vybírat, kam chtějí dál.

Dejte mi pro lepší představu nějaký příklad, jak učíte pohromadě dva ročníky.

Tak třeba vzory podstatných jmen. Páťáci je už znají, a tak to ty čtvrťáky se mnou učí. Čtvrťák najde podstatné jméno, určí pád a rod, páťák vysvětlí, jak pozná, ke kterému vzoru patří a hlavně, jakou koncovku napíše ve větě.  Když někdo narazí na problém, řeknu mu: běž se poradit, najdi si experta ve vedlejší skupince, ať ti pomůže. Anebo když se třeba zeptám mladšího žáka, jaké „i“ se píše v nějakém slově a já vím, že páťáci to už brali, obrátím se nejprve na ty starší, ať to zkusí vysvětlit oni.

A teď pojďme k programu „Pomáháme školám k úspěchu“. Zaujala jste mne tím čtenářstvím, o němž říkáte, že je základem „kritické gramotnosti“ a radosti z učení. Co si pod tím čtenářstvím představit?

 Mohu začít trošku oklikou? My v Česku někdy nemáme úplně jasno v tom, jak vypadá dobrá práce učitele ve škole. Na cestě po Finsku jsem měla pocit, že tam to vědí. Znají, co se děje ve školce, co pak na prvním stupni, co na druhém, vědí, čemu se učí studenti na střední škole. Zkrátka učitel na jednom stupni vzdělání navazuje na práci kolegy na předchozím stupni. My jsme proto u nás hledali nějakou platformu, která by podobně jako ve Finsku sdružovala školy a učitele s podobnou filozofií a přístupem k žákům a vzdělávání. V programu Pomáháme školám k úspěchu dnes společně s jinými učiteli mimo jiné přemýšlíme o cílech učení a hledáme, jak poznat, že cíle, které si stanovujeme, se nám společně s žáky daří naplňovat. To pak pomáhá dětem, aby se učily lépe a aby se zlepšovaly v té oblasti, v jaké chceme.

Ale zpátky ke čtenářství. Hodně se teď mluví o digitálních technologiích, ale vy mluvíte o knihách, chápu to dobře?

Ty dvě věci se přece naprosto nijak nevylučují. Když to hodně zjednoduším, chceme, aby škola vytvářela situace, kdy se dítě neustále setkává s knihami, má je neustále v ruce. V takzvaných dílnách čtení si děti například volně čtou knihu podle svého výběru a pak si s námi povídají o prožitku, který z té knihy měly. Učitel jim do jejich čtení zařazuje úkoly, kterými to jejich čtení tak trošku řídí. Žák má třeba hledat nějakou pasáž, co mu připomněla jinou knihu anebo něco z jeho vlastního života, a to připomenutí si někam zapsat. Některým dětem při čtení zůstávají v představách vizuální obrazy, jako kdyby jim před očima běžel film. Všimnout si takových prožitků a popsat je, to může být také jeden úkol v dílně čtení.

Čeho se tím u dětí dosahuje? Neznepříjemňuje jim to vlastně ty knihy?

 A proč by mělo? Právě naopak. Ve škole vytváříme situace, aby děti mohly svoje čtenářské prožitky sdílet s ostatními a vytvářet si vztah ke čtení. Sdílení prožitků je naučí kriticky zacházet s textem. Prostřednictvím čtenářství pokládáme u dětí základy kritického myšlení. Pozorujeme, jak se v knize chová určitá postava, a říkáme si, zda by se dítě zachovalo stejně. Všímáme si, jak jsou napsané kapitoly a jestli jejich autor používá pořád podobné postupy, nebo zda je mění. Při četbě a společném promýšlení rozmanitých textů se děti mohou nejlépe učit tomu, že texty mají nejen doslovný význam, ale že se v nich dá – a má – číst mezi řádky, a nadto že texty dávají autorům moc ovlivnit čtenáře, často skrytě a maskovaně.

Vy učíte na prvním stupni. Jsou děti v tomhle věku vůbec připravené číst mezi řádky?

Záleží na tom, jak je vedete těmi úkoly, o nichž jsem mluvila. Já třeba chci, aby si uvědomili, proč je ta kniha bavila a co by na ní doporučili kamarádům. Zkoušíme společně hledat, jak to autor dělá, aby byl text zajímavý. Jaká zajímavá slova píše, jak knihu člení a co děti baví na samotném příběhu. To je jedna věc. A pak se v dalších předmětech, prvouce, přírodovědě, vlastivědě, snažíme hledat vedle učebnice i jiné zdroje a ujasňovat si, zda to, co se tam píše, podporuje to, co jsme našli v učebnici. V takovém systému učení děti pracují naplno a s radostí a zároveň trošku řídí samy sebe. Neříkám, že tohle všechno je už u nás perfektní, ale v programu Pomáháme školám k úspěchu se to učíme takto dělat a ono to fakt funguje.

Máte už svou zkušeností potvrzeno, že by se díky tomu čtenářství nějak měnilo využití volného času těch dětí mimo školu?

Asi bych lhala, kdybych řekla, že stoprocentně všichni hodně čtou. Objevují se u nás děti, které čtou skutečně hodně. Učila jsem třeba sourozeneckou dvojici, která měla o čtenářství obrovský zájem. Jistěže chodili na plavání a s rodiči na výlety, ale když byli doma, tak přímo leželi v knihách. No a pak jsou vedle nich i takové děti, které čtou jen ve škole. Za mě je důležité, aby škola vytvářela příležitosti k četbě a vybízela děti k rozhovorům o tom, co si četly. Ale že by celou třídu bez výjimky čtení extrémně bavilo, tak to zas ne.

Proto moje otázka směřovala na využívání digitálních technologií, přece jen kniha v tištěné formě už nemusí tolik táhnout?

Zatím nikdo nepřišel s čtečkou nebo s tím, že by chtěl číst na mobilu. Ale audioknihy, to je jiná věc. Stává se, že děti s nějakou formou dyslexie raději poslouchají audioknihy, to ano. A i já audioknihy občas zařazuji do našich programů. Je to i o tom, aby se děti dokázaly soustředit na to, že třeba deset patnáct minut budou intenzivně poslouchat. A pak srovnáváme zážitek z poslechu a z četby. Ten, kdo audioknihu namlouvá, do ní vlastně vkládá i nějaký kus vlastní interpretace textu, a také o tom s dětmi mluvím. Digitální technologie samozřejmě v naší škole využíváme. Kolegyně například v přírodovědě a vlastivědě s dětmi vyhledávají řadu informací na internetu, pracují s QR kódy, osvojují si návyky práce v digitálním světě. Ale přece jenom se snažíme klást důraz více na klasické knížky, je to přece jen o něco inspirativnější médium.