Milan Baroš, jeden z nejlepších útočníků české reprezentace snil o fotbale od pěti let. Jeho raketovou kariéru nastartoval mládežnický trenér Baníku Václav Štverka, který v něm poznal výjimečný talent. Povídali jsme si nejen o začátcích, kdy hrál Milan v rodných Viganticích na škváře, o zahraničních zkušenostech, ale i o tom, jak dnes trénují jeho synové. 

Oba vaši synové hrají fotbal. Vidíte v nich hvězdy a tlačíte na výkon, nebo sportují především pro radost?  

Já nejsem ten typ ambiciózního tatínka, který by v nich viděl hvězdy a k něčemu je nutil. Talent se dá sice poznat velmi brzy, ale jestli z toho něco bude, nebo ne, to nikdo neví. Spousta takových kluků skončí v šestnácti nebo sedmnácti, když poznají první holku a na fotbal se vykašlou. Jsem rád, že kluci něco dělají a nesedí doma na zadku. A když z toho nakonec nic nebude, tak jim navždycky zůstanou kamarádi a krásné vzpomínky. A není podstatné, jestli nakonec budou hrát na profesionální, nebo amatérské úrovni. Fotbal už jim tak jako tak zůstane do konce života.

Kdy začali synové s fotbalem?

Kluky jsme vedli ke sportu odmalička a je to pro ně přirozené. Starší se narodil ještě v Turecku a v rodném listě má Istanbul. Tam jsme měli ke sportu hodně blízko a hřiště jsme měli přímo za domem. Když jsme se vrátili do Prahy, začali hrát fotbal závodně a drží je to dodnes. Zkoušeli i jiné sporty, například tenis nebo atletiku. Když jsem dal mladšího syna v pěti letech do fotbalové školičky a jeho to zpočátku nebavilo, tak jsem jej po pár měsících stáhl a začal zkoušet tenis, potom atletiku, ale po čase přišel sám s tím, že by se rád k fotbalu vrátil. Kluci jsou hodně všestranní, ale u fotbalu zůstali a věnují se tomu závazně.

Díky vaší kariéře jste strávil spoustu let v zahraničí. Kde se vám žilo nejlépe?

Mým snem od začátku bylo hrát fotbal v zahraničí, a to se mi splnilo. Každé z těch míst mělo něco do sebe. Na život byl nejlepší asi Istanbul. I když jsme se zpočátku trochu báli, protože tam spousta kluků z Čech skončila po pár měsících. My jsme tam vydrželi skoro pět let a já byl nadšený. Istanbul je nádherné město a líbilo se mi i to počasí, životní styl. Samozřejmě pokud to beru profesionálně, pro fotbalovou kariéru je nejlepší Anglie. V Liverpoolu je sice pořád větrno a deštivo, v Birminghamu je to podobné, ale byl jsem tam díky fotbalu šťastný. Potom jsme byli asi rok a půl v Lyonu a tam bylo krásně, a následovalo Turecko.

Dovedete si představit, že byste v zahraničí zůstal?

To ne, vždycky jsem se rád vracel. A měl jsem v plánu vrátit se do Česka žít. Byl jsem dvanáct let v zahraničí a líbilo se mi to, ale v Česku mám víc kamarádů, známých, mám tady kořeny. Tím, že jsem v tom prostředí vyrostl, tak se tady cítím doma.

Jak vnímáte intenzitu trénování dnes ve srovnání s tím, co jste zažíval vy? Máte jako rodič pod kontrolou například to, jestli nejsou synové přetížení?

Dnes je to jiné, a i když moji kluci trénují čtyřikrát týdně, tak je to jen hodinu a půl denně, což v pohodě zvládají. My jsme běhali celý den. Děti dnes tak intenzivně v pohybu nejsou. Já jsem byl jako dítě od rána do večera venku, s klukama jsme lezli po stromech a přes ploty, a to byl někdy hodně intenzivní trénink. Dělali jsme si sami hřiště, branku jsme si sami postavili z lešenářských trubek. Nebyli jsme tolik řízení. Scházeli jsme se často po škole sami, abychom si zahráli. To dnešní děti nedělají. Moji kluci mají řízený trénink a že by si sami šli zakopat v neděli s klukama, to neznají.

Jaké byly vaše začátky?

Já jsem si šel celou dobu za svým snem. Od pěti let jsem říkal, že chci hrát fotbal, a začal jsem hrát u nás ve Viganticích. Běhali jsme v lese, hráli jsme na škváře, a když jsme začali trénovat, tak to byl docela dril. Bylo to tenkrát tak nějak víc po vojensku. Dnes jsou úplně jiné metody a samozřejmě ti kluci fyzičku taky získají, ale jsou vedení od začátku jinak.

Co považujete za úspěch?

To, že mám dvě zdravé děti, že jsem celý život mohl dělat, co mám rád. A ve sportu jsem šel krok za krokem a díky těm dílčím úspěchům jsem šel pořád dál a dál. Nejprve jsem se chtěl dostat do ligy, potom do zahraničí, potom jsem se chtěl dostat do reprezentace a postupně se vše rok od roku naplňovalo a musím říct, že se mi ve fotbale splnilo všechno, co jsem chtěl, a vlastně víc, než jsem si představoval. Dostal jsem se úplně na vrchol. Moje sny se staly realitou. Anglie, liga mistrů, reprezentace.

Občas se člověk nechá úspěchem unést. Měl jste v životě období, na které nejste úplně pyšný?

To se asi stane každému. A určitě se to stalo i mně. Někdy si říkám, že je škoda, že jsem neměl ten nadhled jako dneska tehdy ve dvaadvaceti nebo třiadvaceti. A zkušenosti. Asi bych uměl pro ten fotbal udělat ještě víc. Ale asi bych si ten život zase tolik neužil a přišel bych o spoustu krásných zážitků.

Co byste dělal, kdyby nepřišel ten fotbalový úspěch?

Vůbec nevím. Já jsem se začal už v šestnácti živit fotbalem. Studoval jsem ale obchodní školu a můj táta byl šéfem obchodní sítě. Možná bych skončil v téhle oblasti, nebo na vesnici u nějaké manuální práce. Naštěstí jsem o tom nemusel nikdy přemýšlet. Pokud by mi nevycházely ty sportovní cíle, tak bych asi musel nasměrovat svůj život jiným směrem.

Co děláte dnes? 

Já tomu říkám, že důchodím. Ráno odvezu děti do školy, chodím hrát třikrát týdně hokej s klukama, chodím se dívat na zápasy a hodně jezdím na Moravu. Mám na Čeladné chalupu, a když je třeba složit dřevo, tak mě to docela zaměstná. Rád bych se časem na Moravu vrátil, a ještě udělal něco pro Baník. Prozatím to ale nedává smysl, protože jsem ještě kvůli rodině v Praze a na nějaké dva tři dny v týdnu by to nemělo smysl. Kluci mají v Praze kamarády, školu i fotbal a vytrhnout je z toho by nebylo dobré. Přemýšlím o tom v horizontu dvou nebo tří let, kdy už mě kluci nebudou tolik potřebovat na té denní bázi. Je jim teď patnáct a třináct. A samozřejmě musím taky najít to, co by mě bavilo dělat. Ať už to bude v managementu, u dětí, nebo u mužů. Musím si to osahat a najít ten správný směr. Nemám úplně potřebu se k fotbalu vracet. Byl jsem v tom pětatřicet let a je otázka, co mi bude dávat smysl nejvíc.

A co vaše rodné Vigantice?

Jezdím si tam zahrát, pokud mi zdraví dovolí. U nás na vesnici ve Viganticích, kde jsem začínal hrát fotbal, to pro mě dává smysl. Bohužel ze zdravotních důvodů už to není tak často. Při běhu, zrychlení a doskocích mi praskají svaly, které byly v minulosti hodně zatížené. Snažím se dostat do formy, abych ještě jaro mohl odehrát. Je tam skvělá atmosféra, po zápase si dáme pivo, hraje se na kytaru. Mám to tam rád.

Působíte, že i přes zdravotní komplikace se udržujete stále v kondici…

Já jsem se přeorientoval na hokej, který jsem v mládí také hrával. Tam se sklouznu po ledě a ta zdravotní rizika nejsou tak velká. Dneska hraju jen tak pro zábavu, ale na ledě jsem třikrát týdně. Rád jezdím na kole, chodím cvičit.

Mluvili jsme o zdraví a následcích, které sebou nese sportovní kariéra. Co vám sport na vrcholové úrovni dal a vzal? 

Neberu to tak, že by mi něco vzal. Já jsem to odmalička chtěl a žil jsem svůj sen, poznal spoustu lidí a procestoval celý svět. I když z devadesáti procent jsem poznal jen hotel a hřiště. A to, že mi sport vzal trochu zdraví, to by se mi stalo v jiné práci třeba taky. Každá práce vám něco dá a něco vezme. Dodnes z toho těžím. Můžu se dostat na prestižní sportovní akce, kam je běžně těžké se dostat.

Kdo vás nejvíce ovlivnil?

Musím moc poděkovat panu Václavovi Štverkovi, který mě přivedl do Baníku. V začátcích mi hodně pomohl, a dokonce jsem u něj mohl i přespávat, abych nemusel jezdit domů. Hrávali jsme společně s jeho synem. A potom při přechodu z dorostu do mužů měl pro mě velký význam pan Lojza Adamczyk, který se mě udělal v osmnácti letech kapitána a díky němu jsem hrál každý zápas. On moji kariéru posunul o nějaké roky dopředu. Poznal jsem potom spoustu skvělých trenérů, ale tihle dva lidé byli pro mě v začátcích velkou inspirací a hnacím motorem a hodně ovlivnili moji kariéru. Všechno do sebe dobře zapadlo.

To vypadá, že jste měl kromě talentu i pořádný kus štěstí…

Je to tak. Je za tím samozřejmě hodně práce, ale i to štěstí hraje svou roli. Mohl jsem se zranit, nemuselo si to všechno tak sednout. Když vidím kluky, se kterými jsem hrával v dorostu, tak si uvědomuji, že práce a talent nestačí. Musí v tom být ještě něco navíc.

Které vaše vlastnosti vám v kariéře pomohly? Připadá mi, že to může být hodně vaše pozitivní nastavení…

Já jsem z Valašska a tam jsou lidé hodně dobrosrdeční a snaží se navzájem si pomáhat. Hlavní roli v mé sportovní kariéře ale nejspíš hrála moje zarputilost a houževnatost. Pokud se pro něco rozhodnu, tak si za tím jdu bez ohledu na to, jak je to těžká cesta.