V rozhovoru s PhDr. Marianem Jelínkem, Ph.D., zkušeným hokejovým trenérem, manažerem a mentálním koučem, se zaměřujeme na vliv sportovního prostředí na duševní zdraví dětí a dospívajících. Diskutujeme o zdravém přístupu rodičů k podpoře svých potomků ve sportu, včetně důrazu na psychický rozvoj. Zároveň získáváme cennou inspiraci a pohled na rodičovský vliv v tréninkovém prostředí.

Chtěla bych se vás na úvod zeptat – jak vnímáte nedávné ocenění Jaromíra Jágra v Pittsburghu? Myslím, že máte na jeho úspěchu také podstatný podíl.

Marian: S Jaromírem jsem strávil patnáct sezon, z toho sedm let v Pittsburghu, a mám k tomu mnoho vzpomínek. Ocenění jsem vnímal z mnoha úhlů pohledu z několika důvodů. Za prvé vzpomínky na naše společné chvíle a Jardovy úspěchy, které jsme tam zažili. Za druhé bylo skvělé vidět, jak Jaromír přijímá toto ocenění s nadhledem, pokorou a humorem jemu vlastním.

Nyní také otázka k aktuálnímu tématu. Projevuje se nějak současný stav zhoršeného duševního zdraví dětí a dospívajících ve sportovním prostředí?

Marian: Ano, je to vážný problém, který nelze ignorovat. Statistiky naznačují zvyšující se počet případů duševních poruch u dětí a dospívajících, což je alarmující. Ve sportovním prostředí se to projevuje například bulimií, anorexií, panickými atakami, anxiozitami a až hysterickými emočními výkyvy. Myslím si, že je důležité zvyšovat povědomí o tom, že je nutné se věnovat našim nejbližším domovům – našemu tělu, mysli a duši, a to již od nejútlejšího věku, kdy se tvoří návyky, které nás často provází celý život.

Jak by podle vás mělo být sportovní prostředí nastaveno, aby podporovalo zdravý rozvoj dětí, a to nejen fyzický, ale i psychický?

To je složitá otázka a tuto problematiku je potřeba vnímat s respektem. Existuje trend nárůstu duševních problémů u dětí, jako je například sebepoškozování a deprese, což se odráží i ve sportovním prostředí. Klíčové je zaměřit se na posílení psychické odolnosti dětí, a to nejen prostřednictvím sportu, ale i skrze podporu ze strany rodiny a společnosti. Frustrační tolerance díky blahobytu klesá. Vytváříme jedince, kteří jsou příliš citliví a neodolní vůči běžným věcem. Přibývá antidepresiv už u velmi mladých lidí. Otázkou zůstává, zda je dnešní doba opravdu tak stresující, anebo vytváříme méně odolného člověka?

Když hovoříme o tréninkovém prostředí, mělo by být nastaveno tak, aby podporovalo radost z pohybu a sportu bez nadměrného tlaku na výkon v podobě výsledku. Existují kluby a organizace, které stavějí spíše na tomto přístupu, zatímco jiné se zaměřují spíše na výsledky. Je důležité najít rovnováhu a respektovat individualitu každého dítěte.

Pracujete v současné době ještě s dětmi?

Marian: Teď už ne, protože jsem pochopil kdysi dávno, že spolupracovat s dětmi znamená především nutnost pracovat s rodiči. Když si s dítětem hezky povídáte a ovlivníte ho při tréninku, může to být skvělé, ale pak, když se dítě vrací domů a usedne do auta s tátou nebo maminkou, se může všechno, co jste s ním dělali, postavit úplně proti. První dvě tři otázky v autě jsou to, co rodiče nejvíce zajímá a co je pro ně to nejdůležitější. Alespoň tak to děti vnímají. Tvrdíme, že výsledek není na prvním místě, že netlačíme na výkon, ale pokud je první, na co se v autě zeptáme, dotaz „tak co, vyhráli jste?“ nebo „kolik jsi dal gólů?“ dáváme tím dítěti jasně najevo, co je pro nás prioritou. Vhodnější by bylo začínat vždy dotazy kvalitativními, to znamená, jak ses cítil, jak ses snažil, plnil jsi pokyny trenéra? a podobně. Mysleme prosím na to, že jsme rodiče svých dětí, a ne jejich výsledků.

Mohl byste s námi sdílet nějaký příklad ze sportovního prostředí, kdy byste rodičům doporučil jiný přístup?

Byl jsem tuhle na Spartě na tenisovém zápase a tam hrály dvě holčičky, šesti, sedmileté proti sobě. Trenér stál u sítě a na každé straně kurtu za pletivem byla maminka, která fandila své ratolesti. Jedna holčička se chovala tak nějak zvláštně. Chce se mi říct, že až nevhodně – házela raketou, křičela, vztekala se, dokonce si myslím, že i podváděla, protože tam podle mě chodily balony na lajnu, a ona hlásila auty. Prostě to chování nebylo úplně ono a pak tahle holčička prohrála. Hodila raketu pod lavičku, nepodala ani soupeřce ruku a začala hystericky brečet. Co si myslíte, že udělala ta maminka? Šla k ní a začala ji chlácholit. „Neplakej, vždyť jsi nehrála tak špatně, první čtyři gemy byly výborný a příště ji určitě porazíš. A víš co? Běž se rychle osprchovat, půjdeme na zmrzlinu.“

Chápeme, že maminka vlastně té holčičce lže? Nehrála dobře, nechovala se dobře! A co touhle reakcí maminka vlastně dává své ratolesti do života? „Nehraju dobře, chovám se špatně, začnu brečet, maminka mě pochválí a dostanu zmrzlinu.“

Už vidím další trenéry, kteří ji budou trénovat, jak zápasí s tímhle chováním, vidím budoucího partnera téhle holčičky, která bude mít takovýhle vzorec do života. To je to, o čem mluvím.

Prostě jsem zastánce toho, že máme nechat děti prožít si porážky a neúspěchy ať již ve škole, ve sportu či v životě. Nechme děti prožít určitá malá trápení. Možná kdyby ta maminka nechala dítě párkrát projít emocemi neúspěchu, už by po porážce nebrečelo, možná by se jen smutně sbalilo a šlo z kurtu.

Jaké další rady byste nám rodičům doporučil? Konkrétně mám na mysli, jak se uklidnit a odolat tlaku okolí, abychom tento tlak nepřenášeli na naše děti a cítili se dobře i v případě, když děti prohrávají. A jak bychom měli reagovat a zachovat rovnováhu, když se jim nedaří?

Jsem zastánce zdravého selského rozumu a logiky. Proč byste si měli kazit víkend jen proto, že vaše dítě v sobotu ráno v deseti letech prohrálo zápas? Je důležité připomenout si, že sportovní výsledky nejsou jediným měřítkem úspěchu a že děti se učí hodnotným lekcím i z proher. Vaše láska a podpora jsou nejdůležitější. Buďte pro své dítě bezpečím a oporou, ať už vyhrává, nebo prohrává. Ukažte mu, že jste hrdí na jeho úsilí a snahu. Proč se mám hádat s manželkou nebo mít tichou domácnost jen proto, že dítě nedalo gól nebo prohrálo? Nepodléhejte tlaku okolí nebo očekáváním jiných rodičů. Nesrovnávejte ani své děti mezi sebou, natož s cizími. Každá rodina má své vlastní hodnoty a přístup ke sportu. Důležité je zaměřit se na potřeby a pocity vašeho dítěte. Pamatujte si, že sport by měl být především zábavný a poskytovat dětem příležitost k růstu a rozvoji.

PhDr. Marian Jelínek, Ph.D., je uznávaný hokejový trenér, kouč a manažer s více než pětatřiceti lety zkušeností v oblasti sportovní psychologie a mentálního koučinku. Jeho práce je zaměřena na podporu vnitřní motivace a osobního rozvoje nejen u sportovců, ale i manažerů a lidí ve firmách. Je autorem několika knih, přednáší na Newton College a je spoluzakladatelem projektu Sportmentor a vzdělávací společnosti Peak Level Academy. Žije v Praze s manželkou Ivettou a dvěma dospělými syny.