S Petrou a jejím manželem Grantem Macdonaldovými jsme se potkali v čínském Tchien-ťinu (140 km jihovýchodně od Pekingu). Přišli tam učit o něco dřív, než jsme se já a manželka vraceli po dvou letech do Česka. Později jsme se za nimi vydali do Kambodže. Tam právě v těchto dnech podepsali kontrakt na desátý rok učitelování na mezinárodní škole.

Jak ses vlastně dostala z jižních Čech učit v zahraničí?

Přišla jsem k tomu jako slepý k houslím. (Petra si přitom postěžuje na svou „zrezivělou“ češtinu. Neprávem.) Před čtyřiadvaceti lety jsem se v Česku poznala se svým budoucím manželem. Grant je Kanaďan. Tehdy se jako suplující učitel dostal na mezinárodní školu v Praze. A odtud byl už jen krok na veletrh pracovních příležitostí pro učitele mezinárodních škol a naše první společné angažmá v Istanbulu. Tam jsme zůstali tři roky.

Takže najednou jsi učila děti expatů z celého světa…

Právě že vůbec ne. Dostala jsem třetí třídu, kam chodily jen turecké děti. Ony skoro nemluvily anglicky, já ani slovo turecky. Bylo to strašně těžký, kolik večerů jsem tam jenom probrečela. (směje se) Ale nakonec jsem to dala! Ten první rok byl hrozně zajímavý, šíleně věcí se během něj událo. Děti hned zpočátku vycítily, že se v jazyce tak nějak přetlačujeme, a když mi bylo nejhůř, obkroužily mně a volaly jeden přes druhého: „We love you, teacher!“ A já je do konce toho prvního roku rozmluvila v angličtině a sama začala obstojně turecky.

Když tě nezlomil ten první rok, zůstala jsi další dva.

Jo, přesně tak. Nám s Grantem se líbila v Turecku kultura, daleko míň ta škola. Hodně jsme cestovali, cítili jsme se tam prostě fajn. Když jsme po třech letech balili kufry, dali jsme si slovo, že se přinejmenším každých pět let přestěhujeme za novou zkušeností. Porušili jsme to až v Kambodži. V roce 2019 jsme se tady totiž upsali na šestý rok, pak prodloužili smlouvu znovu o rok, a pak ještě o další rok… No a zakotvili tady na celou dekádu. To je obrovský kus života. V Číně se nám narodil syn. A v Kambodži došel na práh puberty.

Od začátku své učitelské kariéry jsi pobývala v Istanbulu, v polské Wrocłavi, čínském Tianjinu a teď desátý rok v Phnompenhu. Co tě přitahuje na tom harcování po světě?

Lidi! Děti a jejich rodiče. Kolegové a přátelé. Všude jsem poznala aspoň pár lidí, kteří se stali mými přáteli na celý život. Kdybych zůstala žít v Česku, mám svoje kamarády ze střední nebo z vysoké. Tyhle vztahy jsem přechodem do mezinárodních škol trošku přetrhala. Zamrzí to. Ale spousta skvělých lidí, kolegů a kamarádů z různých zemí mi moc obohatila život. Otevřelo se mi úplně odlišné vnímání světa. Mám štěstí na špičkové školy. Učím děti z odlišných kulturních prostředí. Toho si velmi považuji. Posouvá to hranice mých znalostí a schopností. Když jsme odcházeli do Istanbulu, Česko bylo dost monokulturní. A i dnes je třeba sociální bublina mojí sestry, která zůstala v Česku, hodně odlišná od komunity mých přátel. Mě to takhle baví. Tobě to zní dobrodružně?

Ne, já to mám stejně. Pojď teď trošku popracovat. Co vlastně učíš?

Vždy jsem učila na prvním stupni, od druhé do páté třídy. Jen v Polsku jsem měla taky šesťáky a sedmáky. Tam to byla malinkatá začínající školička. Žádné osnovy, žádná historie. Byli jsme u toho, když se škola rychle rozrůstala, tvořili jsme její obsah. Všechno jsme vytvářeli od nuly. Posledních patnáct let ale pracuji v párové výuce. Nejsem třídní učitel, ale specialista na angličtinu. Děti přicházejí s různou úrovní angličtiny, některé s ní začínají, jiné jsou pokročilí anebo dokonce rodilí mluvčí. Takže učím v páru s třídním. Vezmu si stranou malou skupinku a trénuji je v hláskování, čtení, porozumění textu a psaní. A současně probíráme to, co učí třídní. Taky mám samostatné lekce v oddělené třídě, kde doháním angličtinu s těmi, kteří ji zatím moc nedávají.

Za těch více než dvacet let jsi určitě navnímala aspoň základní črty kultur, v nichž jsi učila. Pověz nám o tom něco.

Asijské kultury tlačí děti hodně k tomu, aby se biflovaly. Na naší škole se ale nebiflují fakta. Učíme děti, jak si mají fakta samy vyhledat. Vedeme je k tomu, aby ta fakta hodnotily. Kritický přístup k faktům je v digitálním světě nutnost. Ale pro asijské rodiče je zprvu velmi těžké uvěřit, že takhle je to učení správně. V Číně, kde rodiče měli hodně vyšroubovaná očekávání, se frustrace ze stylu, jakým učíme, násobila velkou jazykovou a kulturní bariérou. Někteří však od začátku věřili, že učíme správně, a ti strhli lavinu podpory pro nás i pro děti. V Číně bylo snad nejtěžší řešit s rodiči prohřešky dětí. Vždycky jsi to musel navléknout tak, aby rodiče sami neztratili tvář. Neztratit tvář je v kultuře Číny tím nejdůležitějším přikázáním na světě. My v Evropě jsme ke všemu o dost laxnější. Když s Grantem vzpomínáme na Čínu, říkáme  s troškou přehánění, že jsme tam hlavně pracovali, a málo žili. Přesto jsme o prázdninách projezdili hodně krásných míst. Člověk přece nemůže pět let pořád jen pracovat.

Řekněme, že asijští rodiče zapíšou své dítě do mezinárodní školy zjevně proto, aby našlo lepší pracovní uplatnění. A pak najednou vidí, že neučíte děti uctívat autority, ale challengovat je. Nebere jim tohle jejich kulturu?

Tak jasně že „kulturní guláš“ existuje. Anglosaský svět je zvyklý na systém otevřené, aktivní výuky. Děti jsou ve vzdělávání samy za sebe, stanovují si cíle, mají na výběr, jak jich dosahovat. Učitel je „jen“ podporuje a pomáhá jim budovat jejich budoucí nezávislost. Česko si na to taky teprve zvyká, natož pak některé asijské kultury. To někdy prostě trvá jen déle, než rodiče vidí výsledky, aby uvěřili, že učíme správně. A do té doby občas probleskne názorový konflikt ohledně výuky. Co myslím, že děláme dost dobře, je to, ze rodiče angažujeme do výuky. Máme s nimi workshopy. Otevíráme jim školu. Píšeme jim: „Přijďte se podívat na to, co se už děti naučily…“ Skoro každých šest týdnů děti prezentují, jaký pokrok a v čem už udělaly. Vyplácí se to.

Nemáš pocit, že vzděláváním v angličtině jim tak trochu lámete ruce v kole? Myslím kulturně…

To je strašně zajímavé a citlivé téma. Ale v Kambodži stojí kupodivu přesně opačně, než to formuluješ. Snad všichni rodiče moc rádi pomáhají organizovat výuku mateřského jazyka jejich dětí. Khmerové naopak všemožně tlačí, abychom dětem vštípili angličtinu jako první jazyk. Hodně z nich mluví dobře anglicky. A považují bohužel za správné odstavit khmerštinu na druhou kolej. Všechno podřizují tomu, aby jejich děti byly jednou úspěšné ve vládních službách nebo v zahraničí. A z toho pramení řada nedorozumění mezi námi učiteli a jimi. Zdejší kultura hrozivě utrpěla za genocidy vedené Rudými Khmery proti vlastnímu národu. Na rodičích dětí, co učím, vidím, jak málo se upínají k národnímu jazyku, ke kultuře, k historii. Mluvím o vyšší střední třídě, ale platí to téměř všeobecně. Trpělivě je přesvědčujeme, aby neopouštěli svou národní kulturu. Vysvětlujeme, že děti budou úspěšné v životě, jen pokud budou někam patřit. A tím základem je rodný jazyk. Nakonec tu výuku khmerštiny zařizujeme jakoby za ně. Vyhradili jsme v rozvrhu tři hodiny týdně na to, aby se všechny děti zlepšovaly ve svém mateřském jazyce.

Kolik je tedy těch místních, kteří si mohou dovolit učit se v mezinárodní škole?

V Kambodži působí hodně nevládních organizací z Austrálie, ze Spojených států, z Evropy, a tak ten národnostní mix ve škole je různorodý. Do každé třídy můžeme přijmout 30 % místních dětí a třída má tak dvacet, dvaadvacet žáků. Ti místní, co k nám chodí, jsou ze zámožných rodin. Naše škola však podporuje i ty, co potřebují finanční pomoc. Vybíráme z nejchudších rodin každý rok dvě tři děti do šesté třídy a dáváme jim možnost stipendia, aby u nás dostudovaly dalších šest tříd. Za dva roky budou první kambodžští stipendisté u nás absolvovat. A zrovna nedávno jsme měli bál, protože sháníme peníze do fondu, aby tyto děti mohli dál na univerzitu.

Kdyby ses měla ohlédnout zpátky na těch třiadvacet let učitelství. Kdy jsi nacházela největší uspokojení z práce?

Asi nejspokojenější jsem zatím tady v Kambodži. Mám skvělou práci, baví mně, a vůbec se tady žije vlastně jednoduše a pohodlně. Všude kolem jsou vřelí a přátelští lidi. Děti jsou namotivované a školu milují. Mě to naplňuje. Odjeli jsme na Vánoce domů do Česka a tam mě docela rychle naštvalo, jak jsou Češi pořád nabručení. V Kambodži přátelskost nikdo nepředstírá. V Polsku byl život taky skvělý, nehledě na pesimismus v očích unavených horníků z wrocłavského kraje. Budovali jsme tam rostoucí školu. Měla jsem to jen pár hodin cesty ke svým rodičům. Byla tam čtyři roční období, na která jsem byla zvyklá. (smích) Mimochodem to, jak na tebe působí cizí prostředí, je hrozně důležité pro adaptaci na život v té zemi. Nejen to, zda se ti daří v práci.

Tak po čem se ti v Kambodži stýská?

Nejvíc po rodině a přátelích v Čechách. Stýská se mi, když trpím nedostatkem sociální komunikace. Vždycky se chci naučit místní jazyk aspoň tak, abych si základní věci vyřídila sama. Obchody, bydleni, taxíky, opravy, znáš to. V Číně jsem měla velký problém navazovat konverzaci s kolegy a se sousedy. A to jsem aspoň trošku mluvila čínsky. Ale ty vztahy v Číně plavaly vždycky tak nějak po povrchu. V Kambodži jsou naopak lidi upřímní. Tady je jiný problém. S Grantem si uvědomujeme, že žijeme v bublině, že jsme hodně daleko od toho, jak žije ulice pod našimi okny. Chudoba je tady všudypřítomná. Dva dolary na den je pro zdejší lidi terno. Nezvykla jsem si přihlížet strádání. Nejde to.