Ilustrátorka a komiksová autorka Štěpánka Jislová ráda ve své tvorbě střídá styly i témata. Stavebním kamenem jejích prací je příběh a způsoby jeho odvyprávění, byť se styl i techniky často střídají. Ať už to je malba, kresba, nebo různé varianty počítačové postprodukce.

Jste ilustrátorka, která se nedrží jednoho stylu a jedné techniky. Co vás na tom experimentování baví?
Úplně jednoduše mě neláká dělat jednu věc dvakrát. Zároveň každý projekt, ať už je to ilustrace, obálka ke knížce nebo komiks, má trochu jinou atmosféru a vyznění. Snažím se pro ně najít specifický styl, který to v nich podpoří.

Kam vás posunuly digitální technologie?
Analogově dělám už jen obrazy, jinak pracuji výhradně na iPadu. Digitální technologie tvorbu neuvěřitelně zrychlily, a co je ještě lepší, odstranily ty méně zábavné části procesu. Když je třeba upravit jeden prvek, vyřeší to pár kliknutí. To se hodně ukázalo při kresbě ilustrací do sběratelského vydání Pygmalionu, které nedávno vyšlo v nakladatelství LEDA. Vizuálně jsem se soustředila nejen na květiny, které prodává hlavní hrdinka Líza, ale i na secesní dekor, kterým je londýnská vyšší třída obklopená. Kdybych pracovala například v akvarelu, musela by být kompozice vytesaná do kamene – díky digitálnímu plátnu jsem mohla organicky s prvky hýbat sem a tam, když mě v průběhu tvorby napadlo lepší řešení.

Co podle vás digitální technologie přinášejí v tom pozitivním a negativním slova smyslu?
Propojenost autorů a sdílení inspirací, který poskytuje internet, je po kreativní a edukativní stránce nebývalý luxus. Jako umělci máme díky sociálním médiím teoreticky celosvětové publikum. Nicméně některé nástroje digitálních programů podle mě znesnadňují proces učení. Kresba je možná víc o tom, naučit se dívat než jen hýbat rukou. Když já jsem se před patnácti lety učila kreslit, analogově, vystříhávala jsem si z časopisů fotky herců a podle nich jsem kreslila portréty a figury. Nebyl to ideální systém, ale díky tomu jsem se musela zamýšlet nad tím, jak lidské tělo skutečně funguje. Nyní většina lidí začíná rovnou digitálně, a když něčemu nerozumí, není nic jednoduššího než si stáhnout jednu z tisíce referencí na internetu a problémové místo prostě obkreslit. Tím se ale o fungování lidského těla vůbec nic nedozvědí.

Byla jste ten typ dítěte s pastelkami jako středobodem vesmíru, nebo jste měla i jiné zájmy?
Já jsem spíš byla neustále zahrabaná v knihách. Ostatně jsem si myslela, že ze mě bude spisovatelka. Měla jsem moc ráda fantasy knížky od Terryho Pratchetta, Andrzeje Sapkowského nebo Neila Gaimana a snažila jsem se je napodobovat. Když jsem na střední postupně přešla na kreslení, ta výpravná, příběhová část mi chyběla. To je důvod, proč se věnuji mimo jiné i komiksu.

Kdy jste nakreslila svou první ilustraci ke knize?
Pokud si to pamatuji správně, první knížka, kterou jsem ilustrovala, se jmenovala Poslední tajemství a byla o partě dětí, co se vydávají vyřešit záhadu jezera Loch Ness. Pro mě to byla, po prvotním nadšení, kolize s realitou. Do té doby jsem si neuvědomovala, jak moc do podoby obálek zasahují marketingová oddělení, že typografie titulku není samozřejmost nebo obecně jak malou kontrolu někdy ilustrátor má nad konečným dílem.

Sbíráte za svou tvorbu ocenění a slavíte úspěchy i v zahraničí. Kdy přišel první moment, který vám přinesl úspěch?
Asi nejzásadnější milník bylo vítězství v soutěži CZ.KOMIKS v roce 2013, které jsem se účastnila s čtyřstránkovou povídkou Strom. Tu jsem malovala akvarelem, což je pro komiks obzvlášť šílená technika. Odměnou za první místo byl výlet do Angouleme, kde se každoročně odehrává největší komiksový festival v Evropě. Ohromilo mě, jak vypadá frankofonní trh, jak vypadá komiksová produkce v zemi, kde má komiks tradici a podporu. Bylo to až zahlcující, takové množství krásných knih, které za rok nahradí vlna nových! Dodalo mi to kontext toho, jak vydávání komiksů vlastně funguje a jak na tom jako Česko jsme.

Co vás inspirovalo k vaší komiksové tvorbě?
Jak v komiksové, ta v ilustrátorské tvorbě mě v první řadě baví vyprávět příběhy. Zajímá mě kompozice příběhu i po teoretické rovině, ráda zkoumám stavební prvky konkrétních žánrů. U komiksu vždycky říkám, že je to ideální médium pro ty, co by rádi dělali film, ale nechtějí pracovat v týmu. Kreslíř obsazuje herce, zastupuje interiérového designéra, má na starosti CGI. Pokud je zároveň i scenáristou, výsledná komiksová kniha je čistě autorským počinem, vhledem do příběhového pojetí jednoho člověka, což znamená mnohem zajímavější, originálnější čtení. Poslední dobou si víc zkouším čistě scenáristickou pozici, naposledy u komiksu Hrdinové na dluh, který kreslil Viktor Svoboda a barvila Martina Fischmeister. To je zase úplně něco jiného. Každý z nás přináší to nejlepší, co umí, a stejně tak důležité je těmto výstupům najít průsečík, jde koneckonců o týmovou spolupráci.

Věnujete se i tetování. Máte nějaké tetování podle svého návrhu?
Mám jich hromadu! Můj oblíbený postup je navrhnout, jak tetování bude vypadat, a pak nechat tatéra, ať jej ‚prožene‘ svým stylem. Pak vznikne něco, co není na první pohled ani moje, ani tatéra, a tahle synergie mě hrozně baví.

Jaký je váš ilustrátorský sen?
Tady musím opatrně – jsou knížky, které naprosto zbožňuji, ale pokud bych je měla ilustrovat, asi by je ten proces otrávil. Tam patří například Nádraží Perdido od Chiny Miévilla, jedna z mých nejoblíbenějších knížek, která je ale tak složitá a výpravná, že by na ní mohl vyhořet celý tým ilustrátorů. Stejně tak mám v oblibě dílo
H. P. Lovecrafta, ale na zpodobnění jeho světa je třeba styl, ve kterém se toho hodně schová, plný záhybů a podivných textur, a to není moje silná stránka. Nicméně s klasikami hororového žánru bych si určitě vyhrála, ať už jde o Drákulu, nebo Frankeinstena. A kdybych na to měla rok, abych to mohla udělat skutečně pořádně? Pak bych si, s největší úctou, dovolila sáhnout po Hobitovi nebo Pánu Prstenů.

Myslíte, že se dá kreativita naučit?
Určitě. Viděla jsem za svou kariéru tolik úžasných polo-géniů, ze kterých se kresby jen řinuly, ale když došlo na to něco dokončit, nezvládli to. Ač je třeba začínat s určitou láskou k řemeslu či vášní k tvorbě, vrozený talent je to poslední, co rozhoduje o úspěchu. Hlavními přísadami kreativity je disciplína, spolehlivost a nadšení.

Kdo vás inspiruje?
Největší radost mi dělá sledovat, s čím přicházejí moji kolegové. Zbožňuju dynamiku linky Viktora Svobody, přirozenost kresby Karla Osohy, hravost příběhů Káti Čupové. Spadá sem i můj manžel, který se také věnuje malbě a ilustraci. To je pro naši domácnost, ve které oba pracujeme, obrovské plus. Když je třeba dalších očí k posouzení toho, jak se práce na zakázce vyvíjí, stačí zajít do vedlejší místnosti.

Co chystáte v nejbližší době?
Právě dokončuji úplně poslední úpravy na velkém autobiografickém komiksu, na kterém jsem strávila poslední tři roky. Jmenuje se Srdcovka a v září ji vydává nakladatelství Paseka. Na kostře vlastních zážitků zkoumám psychologické teorie o vzniku přitažlivosti, vliv vztahu rodičů na naše romantická rozhodnutí v dospělosti a vůbec všechno, co tak k lásce, randění a vztahům patří.