S Barborou Stibor jsme mluvili na příměstském táboře pořádaném vzdělávací organizací „makeITtoday“. Děti byly zrovna na exkurzi ve Škodovce, kde jim představovali aplikace na prototypování aut. Organizace „makeITtoday“ vyučuje programování během celého školního roku, nejen na letních táborech. Reaguje tak na stále ještě existující nedostatek výuky informačních technologií ve školách. S Barborou jsme mluvili o tom, proč by měly děti zvládat základy programování, a také třeba o zkušenosti, jak postavit roční učební plán pro náctileté děti.

Začněme tím, co člověka napadne jako první: proč si někdo zvenčí myslí, že něco naučí lépe než škola?
My neřešíme, kdo je lepší či horší. Koukáme na to, zda se něco v tomhle směru ve škole děje, anebo ne. Pokud slyšíme „pomozte nám učit IT“, anebo vnímáme pochyby typu „chci to, ale nevím, jak na to“, pak učíme učitele a učíme také jejich žáky. Spousta učitelů potřebuje získat solidní základy o digitálním světě. Překážka pro výuku IT často není ve financování, ale v „chtění“. Začít učit IT je nejčastěji o jednom, dvou zapálených lidech, kteří svým příkladem strhnou lavinu. My nejsme ta horská služba, co varuje, že lavina spadne. My jsme ti, kteří ji efektivně pomáhají strhnout. Tedy v IT, ne na horách. (smích)

Vidím tady na nástěnkách fotkách předškoláků. Od kolika letech s dětmi programujete a čím začínáte?
Přece jen týden bez mámy, aniž by se mu nezastesklo, to nedá každé dítě. Takže příměstské tábory jsou od šesti, kurzy během roku už od pěti let. A začínáme hrou, tvorbou pohádek. Něčím, kde děti mohou bezprostředně vidět výsledek svých pokusů. Důležité je, aby měly před sebou hned po prvním pokusu něco hmatatelného. Kupříkladu robota. Nebo animovanou pohádku.

…čekal bych, že postavit robota není úplně triviální úkol…
To byste viděl, jak to dětem jde a jak je to baví. Spousta dospělých se dostala k programátorské profesi tak, že si chtěli upravit hry po svém, aby pozvali kamarády „pařit“ s nimi. Takhle se z pasivního hráče nejčastěji stává aktivní tvůrce. Děti k tomu mají blízko. Nemají z technologií respekt, nemají zábrany je využívat. Právě naopak. A znalost, jak to funguje uvnitř, jim pomáhá pochopit, kde jsou ty „zdravé hranice“ jejich využívání. My neučíme děti programovat, aby se tím pak v životě uživili. Pěstujeme u nich schopnost aktivně tvořit obsah na digitálních technologiích, když to k něčemu potřebují. Budou-li rozumět tomu, proč je něco tak, jak je, a jak to eventuálně změnit, když to potřebuju mít jinak, přestanou být najednou otrokem digitálního světa. To je ta naše vize.

Dejte mi příklad, čím pětileté dítě zaujmete v ten první den kurzu.
Ten úplně první den nemá s programováním moc společného. Lektor si nasadí na hlavu takovou krabici robota a děti ho hlasovými pokyny navigují, jak se dostat k vypínači a rozsvítit světlo v místnosti. Zkoušejí tím, jak fungují jednotlivé příkazy. A pak je „jen“ přepíší v programovacím jazyku pro robota. Užíváme jazyk, který skládá bloky kódu jako puzzle. Jednoduchost děti milují.

Copak takhle to ve školách neumějí, nestíhají anebo nedělají?
Ta mezera, kterou ve výuce IT vidíme, vzniká v důsledku všeho, co jste řekl. Samozřejmě je tam pokrok oproti minulosti, nechci školství křivdit. V novém rámcovém vzdělávacím programu je IT výuka už zakomponovaná, ale tak obsáhle a zároveň neurčitě mluví o robotice a vizuálním programování, že z toho není zřejmý žádný minimální požadavek na učitele. Navíc školství se nedokáže měnit takovým tempem, jakým se vyvíjejí digitální technologie. Ale my potřebujeme, aby se děti připravily jak na užívání technologií, tak na to obrovské tempo jejich změn. Školy ale nestíhají dohánět. Proto ta obrovitá mezera mezi školou a světem IT se skoro nezmenšuje.

Dejte mi konkrétní příklad, který ilustruje, v čem spatřujete svou roli?
Učíme už druhým rokem prvňáky až třeťáky na jedné soukromé základní škole. I pro nás je to hodně mladá věková skupina. Prostě výzva se vším všudy. Zvolili jsme výuku na tabletech, na nichž je ovládání pro děti víc intuitivní. A teprve po dokončení prvního roku jsme dokázali napsat ucelené curicullum, tedy učební plán, co mají děti každý měsíc zvládnout, kam až mají dojít za půl roku, a kde být za rok. Proč? Od lektora vyžadovala interakce s takto malými posluchači extrémní flexibilitu. Často pro ně přišly některé věci moc brzy a jiné zase moc pozdě, protože je už samy intuitivně používaly. Pracovali jsme na osnovách vlastně za běhu, měnili plán, reagovali na vznikající situace. A na konci každého měsíce jsme museli předvést rodičům pokrok, kterého děti dosáhly. Tak je to v té škole zvykem ve všech předmětech. Nedovedu si představit, jak by reagovala škola, která není tolik otevřená změnám ani tolik odhodlaná jít do IT. Tady se za rok narodila učební osnova, za níž si stojíme my i škola.

Vede tedy cesta k digitální gramotnosti přes programování?
U dětí tak do třinácti let vede cesta určitě přes vizualizaci myšlenek. Základy programování jsou něčím, čemu se nelze vyhnout, ale nemusíme tomu tak zrovna říkat. Pokud se májí děti naučit tvořit v digitálním světě, pak to, čeho chtějí v kurzu dosáhnout, potřebují vzápětí také uvidět. Proto ty roboty. Proto animované pohádky. Proto hry a kurzy grafiky. PowerPoint, který vy dobře znáte, je pro děti v tomto věku extrémně komplikovaný a složitý. Ale naštěstí existuje řada alternativ. Jejich poznávání alternativ a jejich ovládání je cestou k digitální gramotnosti.

Můžete v pár větách typově říct, kdo má o vaše kurzy největší zájem?
Asi tuším, na co narážíte. Ano, dříve skoro 100% dětí, které k nám přicházely, měly rodiče zaměstnané v IT průmyslu, v technologických firmách. Dneska už je to řádově více naředěno těmi ostatními. Naštěstí stále více rodičů chápe, že základy IT pomohou dětem v jakékoliv budoucí profesi, od lékárníka po právníka, od obráběče kovů po výzkumníka v biotechnologiích. A já mám radost, že v tomto ohledu v náš prospěch fungují osobní doporučení, word of mouth, od rodičů, jejichž děti s námi strávily tábor nebo kurz.

Děti na vašem příměstském táboře jsou dnes ve Škodovce, minulý týden byly na exkurzi v softwarové firmě. Proč?
Snažíme se, aby děti viděly něco z reálného života, často tedy z pracovního života jejich rodičů (smích). Už samotné prostředí v digitální firmě, ať ze startupového, nebo korporátního světa, může pro ně být opravdu inspirativní. Vybavení kanceláří je většinou interaktivní, vidí kanceláře s pracovními i odpočinkovými zónami uzpůsobené tak, aby se v nich skvěle pracovalo. Děti mohou i zdánlivé maličkosti namotivovat k nějaké jejich budoucí kariéře.

A na závěr, co je ta vaše zpráva do škol vycházející z poznatků organizace „makeITtoday“?
Nebát se zkoušet věci, experimentovat při zavádění IT výuky. Nebát se ani dělat chyby na té cestě. Ve školství jsme k chybám dosud velice málo tolerantní. V životě digitálních technologií se naopak bez chyb nepohnete kupředu. Zní to sice banálně, ale je to jeden z nejdůležitějších aspektů – děti, které k nám chodí, se často bojí udělat chybu. A to je zamrazí na místě. Naši lektoři naopak vědomě udělají chybu a zkouší, zda si toho děti všimnou. Pokud ne, sami na svou chybu poukážou. Chyba okamžitě vzbudí diskusi, často smích, a probouzí v dětech „měkké dovednosti“ (soft skills), tedy schopnost debatovat, argumentovat, dosahovat kompromisů. To jsou ty opomíjené dovednosti, na jejichž úkor často prosazujeme nulovou toleranci k chybám.

Barbora Stibor
Léta přihlížela nedostatku IT profesionálů oproti vysoké poptávce na trhu z pozice náboráře v oddělení lidských zdrojů v různých technologických startupech. Dokonale poznala jejich kompetence a pochopila, co všechno z toho jí (a nejen jí) na základní a střední škole chybělo. A chtěla to změnit. Proto přešla do vzdělávací organizace makeITtoday a dělá tam provozní ředitelku (COO – Chief Operations Officer). Dnes tak pomáhá dětem dohánět digitální dovednosti, které by měly znát už ze školy, aby se ve století kybernetických technologií lépe uplatnily na trhu práce. Barbora spoluorganizuje kurzy, workshopy a tábory, kterými prošlo už více než 3000 dětí.