Šermovat jste se naučili v Sokole a začínali jste oba v kategorii minižáci…

Oskar: Ano, ale teď už v kategorii minižáci nejsme, protože jsme vyrostli. Teď jsme mladší žáci. To je kategorie do třinácti roků. Já příští rok budu už žák.

Oliver: Já jsem letos první rok mladší žák a Oskar je druhý rok mladší žák.

A co přesně takový minižák nebo mladší žák umí?

Oskar: Asi jak kdo, řekl bych ale, že minižák toho ještě moc neumí. Záleží asi i na tom, s jakou zbraní šermujete. Kategorie šermu jsou fleret, kord a šavle.

Oliver: My šermujeme s fleretem, máme vodivou elektrickou vestu a vodivý límec na masce. Celé je to spojené elektrickým kabelem, který je propojený s vestou, maskou, fleretem a aparátem na planši. Počítají se jen zásahy do platného povrchu – vesty a límce na masce.

Oskar: No ale každý šermíř, než se dostane vůbec na planš (šermířský koberec), musí nejdřív trénovat postoj, práci nohou, výpady, kryty, odbody, výhyby. Měl by mít dobrý postřeh a být rychlý. Je toho docela hodně. Pak se taky musíte trefit, nejlépe napoprvé, to bývá problém.

Oliver: Tomu trenéři říkají, že nebodáme, ale pilujeme.

Oskar: Důležité je taky držení zbraně, musíš mít pevnou ruku. No a důležitá je i fyzička, protože na turnaji je to někdy dost náročné, když je třeba jen ve skupině devět zápasů, a pak ještě eliminace a opravy.

Jak jste se k šermu dostali?

Oskar: Máma říká, že chtěla, abych byl šermíř, už když jsem bylo miminko. (Máma: To je pravda. Taky jsem říkala, že bude hrát curling.) Jednou jsme se šli podívat na turnaj v Sokole ve Vršovicích, a tam jsme se bavili s panem trenérem Doleželem, on říkal, že máme určitě přijít. Tak jsem začal chodit. Myslím mi bylo osm roků. A byl jsem tam nejmladší.

Oliver: No já jsem začal nejdřív dělat judo, ale máma se mě ptala, jestli nechci taky zkusit šerm, protože Oskar je tam sám a nejmladší, aby mu teda nebylo smutno. Tak jsem začal chodit taky, když mi bylo osm, asi rok po Oskarovi.

Oskar: Mně to vůbec nevadilo, že tam jsem nejmladší.

Oliver: Ale měli jsme tam ještě jednu mladší holku, ta pak přešla do jiného klubu.

Dneska vyhráváte medaile, ale začátky určitě nebyly jednoduché. Jak to vypadalo na první lekci a kdy jste zjistili, že by vám to mohlo jít?

Oskar: No, s těmi medailemi to není tak slavné. Někdy je to hodně o štěstí, když se ti nezadaří ve skupině, třeba zlomíš fleret nebo se ti pokazí elektrická šňůra nebo tě něco rozhodí, dostaneš pak těžšího soupeře v eliminiaci, a když ho neporazíš, tak už není moc šance na dobré umístění. Když se daří, můžeš se dostat do osmičky nebo i vyhrát, ale když se nedaří, zůstaneš klidně i v druhé půlce.

Oliver: To je pravda. Mně se třeba jednou stalo, že jsem ještě v minižácích měl, že jsem vyhrál skupinu bez ztráty zápasu, ale pak jsem šel do eliminace a tam mě jedna holka porazila o jeden bod, byl jsem z toho hodně rozhozený, musel jsem do opravy, ta se mi taky nepovedla, a skončil jsem až sedmý. A od té doby jsem měl asi prokletí sedmičky, které jsem zlomil asi až na konci sezony.

Co vás zrovna na tomhle sportu nejvíc baví?

Oskar: Mně baví to šermování samo o sobě, je to elegantní sport. Naše trenérka Magda říká, že jsou to šachy v bílém.

Oliver: To se nedá tak jednoduše říct. Baví mě turnaje. Hodně mě baví rozhodovat. Až budu větší, tak si určitě udělám zkoušky na rozhodčího.

Jaký je váš největší zážitek spojený s šermem?

Oskar: Tak úplně nevím, ale když byl lockdown a nemohli jsme chodit do sokolovny, táta si pořidil šermířské vybavení a chodil s námi do vnitrobloku na basketbalové hřiště, kde jsme spolu trénovali. To byla sranda. Někdy nás chodili okukovat zvědavci, co si tam přišli zakopat nebo zahrát basket.

Oliver: A máma si taky pořídila fleret, aby mohla s námi šermovat. Akorát jí to teda moc nejde.

Oskar: Mě baví turnaje a rád chodím i na tréninky, máme tam dobrou partu.

Oliver: Mě turnaje baví taky, největší zážitek mám asi z loňského května, když jsem vyhrál na mistrovství republiky v katagorii minižáků. Tam jsem neprohrál ani jeden duel. I když se mi pokazila elekrická vesta a musel jsme šermovat s vypůjčenou.

Oskar: Ale přinesla ti štěstí.

Děláte i jiné sporty?

Oskar: Na prvním stupni jsem hrál florbal, ale to bylo ještě před covidem. Teď jsem si na půl roku vyzkoušel v Sokole lukostřelbu, ale moc mě to nechytlo, zůstanu raději u šermu. A zkusil jsem si i ten curling v hale na Roztylech, jak o tom mluvila máma.

Oliver: Já taky hrál florbal ve škole, pak jsem začal s judem, ale taky mi do toho vlezl covid. Na jedné předváděcí sportovní akci, kde jsme byli se šermem, jsem zkusil házenou, to mi šlo dobře, tak mě máma přihlásila do Sokola i na házenou, a hraju doteď. Taky už za mladší žáky, a jsem brankář.

Oskar: Tam se ti hodí postřeh ze šermu.

Oliver: To jo.

Šermují jenom kluci, nebo máte v oddíle i holky?

Oliver: Máme tam i holky. Trénujeme dohromady.

Oskar: Je to tak půl na půl. S holkama normálně šermujeme.

Oliver: Holky jsou v minižácích lepší, v minižácích se na turnajích někdy šermuje dohromady, je to otrava.

Oskar: Taky máme jednu trenérku holku. A dva trenéry.

Kdo je váš vzor a čeho byste chtěli dosáhnout?

Oliver: Můj vzor v šermu je určitě náš v současné době nejlepší fleretista Alexander Choupenitch, který vybojoval na poslední olympiádě bronzovou medaili. A byla to medaile z olympiády po více než sto letech.

Oskar: Akorát že to tehdy bylo v šavli, ne ve fleretu.

Oliver: Jo? To jsem nevěděl. Ale náš pan trenér Václav Perlík, když byl mladý, tak trénoval u jediné československé mistryně světa v šermu s fleretem. (pozn. Marie Krůbová, rozená Šedivá, r. 1938)

Oskar: Já asi moc vzory v šermu nemám. Dělám šerm, protože je to dobrá zábava a mám tam kamarády.